Holky na cestách: jak se vyhnout možným nebezpečím

Agra India

Na cesty vyrážím s vědomím, že lidi jsou obecně dobří a pomáhají si a naprostou většinu by ani nenapadlo někomu ublížit. Navíc téměř kdekoliv na východ od nás se setkávám s obrovskou pohostinností.

Na druhou stranu, vždycky existuje šance, že narazím na někoho zlého, a holky jsou obecně zranitelnější a snazší terč. Jak tedy minimalizovat riziko a maximalizovat svůj pocit bezpečí na cestách? Celý článek

Proč cestovat mimo sezónu

Bologna

Pokud vaše vysněná dovolená zahrnuje výhradně relax na pláži nebo u hotelového bazénu, popíjení all-inclusive drinků a večerní (či noční) bujarou zábavu, pak dál nečtěte, tento článek není pro vás.

Pokud je ale vaším cílem během dovolené poznat vybranou destinaci blíže než zběžným pohledem ze skládacího lehátka, tady máte 6 důvodů, proč se na Kanárské ostrovy, Baleáry, Maltu, Kypr, do jižního Španělska, Itálie, Řecka nebo třeba Izraele vypravit mimo sezónu. Celý článek

20 poznatků z cestování po Balkáně

Kotor Černá Hora

Není žádným tajemstvím, že mám ráda Balkán a s kamarádkou Anetou Krikelovou se sem vydávám minimálně jednou za rok. A při každé návštěvě se stále dozvídám nové věci

1. V Černé Hoře se platí eurem. Přišly jsme na to, až když jsme na letišti hledaly směnárnu. Příjemné překvapení.

Stopování do Kotoru, Černá Hora

2. Řidiči tu jsou obecně ohromně ochotní a berou stopaře. Jeden pán nám zastavil hned u letiště ještě předtím, než jsme stihly dojít k silnici a zvednout palec.

Stopování v Černé Hoře, Skadarské jezero

3. Nejlepší restaurace v Kotoru je pofidérně vypadající bistro u hlavní silnice, kam jsme vlezly náhodou. Oběd pro dvě osoby stál 6 eur a ještě jsme dostaly talíř pečených brambor na účet podniku, i když už jsme fakt nemohly (proto ten smutný výraz).

Restaurace Tangja, Kotor, Černá Hora

4. Hostů si tu opravdu váží – v hostelu jsme na přivítání dostaly panáka pelyňkovice, večer se konala sangria párty na účet podniku a ráno nám připravili snídani.

Kotor Černá Hora

5. “Kvalitnoe vino” v supermarketu pořídíte za 1,7 eur a když ho budete pít na kopci nad městem z vlastních skleniček, budete přitahovat značnou pozornost.

Kotor Černá Hora

6. Černohorská riviéra v létě podle všeho vypadá jako Ibiza – místní nám tvrdí, že tu mají nejlepší diskotéky na světě a na parties to fakt žije.

Řidič z Budvy tvrdí, že úplně nejlepší je to v Budvě. Řidič z Ulcinje říká, že lepší rezort je Ulcinj a že poblíž měl svatbu Novak Djoković.

Kotor Černá Hora

7. Černohorci mají dost špatné mínění o Albáncích. Všichni nás varovali, že si máme dát na albánské řidiče pozor a nemáme stopovat.

Berat Albánie

8. Navzdory tomu jsou Albánci úžasně pohostiní. Hned první řidič nás vzal na kafe a grapu (kterou pak vypil sám) a vzápětí ke své rodině na oběd. Když jsme odmítly večeři i nocleh, paní domu byla značně zklamaná.

Skadar Albánie

9. Cesty v Albánii nejsou nic moc – ujet 100 kilometrů nám trvalo 4 hodiny. Ale aspoň jsme s kamioňákem Ekym stihli probrat politickou situaci i to, jaké všechny balkánské celebrity zná a s kým nás seznámí, až přijedeme v letní sezóně.

Jízda kamionem po Albánii

10. Průměrný plat v Albánii je 200 eur, takže kdo může, prchá do EU. 25letý kluk z Beratu vystudoval filosofii, ale pracuje jako manažer v obchodě s oblečením a je rád, že má aspoň nějakou práci.

Stopování v Albánii

11. Promenáda v Beratu vypadá jako v Itálii, většina Albánců mluví aspoň trochu italsky a kafe rovná se klasické italské 30ml espresso.

Berat Albánie

12. Albánie je drogovou bránou do Evropy. Drogová mafie je prorostlá až do nejvyšších úrovní politiky a vykořisťuje ubohé drobné dealery. Když trochu podmáznete celníky, jako pánové na fotce, bez problémů drogy provezete do Makedonie a odtud dál do Rumunska a celé EU.

Pašeráci drog z Albánie do Rumunska

13. V Makedonii po sedmé hodině večer v obchodech nekoupíte alkohol. Ale když v menším obchodě uděláte na prodavačku smutné oči a budete tvrdit, že druhý den brzo ráno odjíždíte a chcete si domů vzít suvenýr, tak vám lahev vína v nenápadném papírovém sáčku prodá.

Nalévání vína ve Skopje, Makedonie

14. Do Ohridu jezdí mimo sezónu tak málo lidí, že se z vás snadno stane hvězda místní televize.

Rozhovor pro ohridskou televizi Makedonie

15. Ve Skopje nejsou po setmění skoro žádné ženy, jen skupinky mužů. Místní mládež z nás byla opravdu nadšená a pořád se s námi chtěli fotit. A byli až moc přítulní.

Skopje Makedonie

16. Nejlepší baklavu koupíte v nenápadném rohovém krámku ve starém městě ve Skopje u této paní:

Baklava, staré město, Skopje, Makedonie

17. Když se vás v Makedonii někdo zeptá, jestli nezajdete na kafe, znamená to, že vás zve na procházku do 20 km vzdáleného kaňonu Matka. Kde vám mimo jiné koupí i to kafe.

Kaňona Matka Skopje Makedonie

18. V kosovské Prizreni vaří tak dobře, že sem jezdí lidé na večeři i ze 100km vzdáleného Skopje.

Prizren Kosovo

19. Kosované jsou velice pozorní lidé a odvezou vás o 50 km dál, než sami jedou, abyste se v pořádku dostali až k hranicím a nezůstali uprostřed hor. Které mimochodem vypadají jako alpská střediska.

Kosovo hory

20. Celý Balkán je jeden velký levný food & wine porn. Až sem pojedete, vezměte si dostatečně volné nebo elastické oblečení.

Rybí polévka, Stari Bar, Černá Hora

5 důvodů, proč cestovat sama

Bergen Norway

Chci jet na dovolenou, ale nemám s kým, co mám dělat? Internetové diskuze i články na ženských webech řeší, jestli není trapné nebo nebezpečné jet na dovolenou sama. Není, mám pro vás 5 důvodů, proč je sólo cestování skvělé.

1. Jste svým vlastním pánem

První a rozhodně největší výhoda. Nemusíte se na nikoho vázat, s nikým plánovat, kam půjdete a co budete dělat, z minuty na minutu můžete změnit rozhodnutí.

Většina z nás si o sobě ráda myslí, jak je flexibilní a přizpůsobivá, ale když vy si chcete projít ještě půl Louvru a váš parťák si už hodinu stěžuje, že má hlad, hledají se kompromisy těžko.

Nebo když vaše ideální dovolená vypadá jako tour de cafés, zatímco kamarádka má v plánu vidět všechna muzea, která v dané destinaci jsou, budete mít trošku problém.

Když jedete s někým na dovolenou poprvé, nepodceňujte úvodní domluvy: Co zhruba chcete dělat a vidět? Jakým tempem pojedete? Jak často chcete jíst? Chcete zkoušet místní kuchyni nebo dáváte přednost jistotě McDonaldu a Starbucks? Jaké máte představy o rozpočtu?

View from Petrov, Brno Czech Republic

2. Máte čas a prostor pro sebe

Hodně lidí má problém být sama se sebou. Přitom se sebou jste 24 hodin denně zhruba 80 let, měli byste být svým nejlepším kamarádem a znát se úplně nejlépe. A jak toho chcete dosáhnout, když na to nikdy nemáte čas a prostor?

Stačí se vydat pryč ze známého prostředí jen na pár dní a vaše hlava si začne srovnávat myšlenky, budou vás napadat úžasné věci a vynořovat se nečekané nápady. Nemusíte jezdit na žádný meditační retreat, toulání uličkami Lisabonu funguje úplně stejně dobře.

Bergenhus Fortress, Bergen Norway

3. Jste otevřenější novým zážitkům

Sólo cestování vás nutí vystupovat z komfortní zóny. Nikdo za vás nevyřeší check in na hotelu, neobjedná jídlo v restauraci nebo nezjistí, kdy a odkud odjíždí vlak do Bergenu.

Spoustě lidí je nepříjemné jít se sám najíst do restaurace. Když ale jedete na dovolenou sami, musíte se překonat, nebo umřete hlady. Případně skončíte na hotelovém pokoji s nákupem ze supermarketu.

Stane se, že vám číšník k obědu doporučí chobotnicový salát, a vy si na něm vzápětí pochutnáváte, i když vás doteď nenapadlo, že byste mohli jíst chobotnici. Protože proč ne? Nebo si v Portu sednete v jedenáct dopoledne v nějakém podniku na kafe a o chvíli později už před vámi stojí degustační vzorky portského. Protože proč ne?

S každou cestou, každým zážitkem a každou zvládnutou situací se stáváte odvážnějšími. Můžete být hrdí, že překonáváte sami sebe. Začít můžete sólo víkendem v Berlíně a časem se propracujete až k dvoutýdenní výpravě do Vietnamu.

Restaurant Ponto Final, Lisbon Portugal

4. Víc se dostanete do kontaktu s místními

S organizovaným zájezdem od cestovky se do kontaktu s místními dostanete akorát ve chvíli, kdy vám budou chtít prodat suvenýry. Když jste někde sami, víc si s vámi někdo bude chtít prostě popovídat a vy poznáte místní kulturu a mentalitu podstatně lépe než díky návštěvě “tradičních vesnic”.

Od albánského prodavače se třeba dozvíte, jak to mají mladí lidé v Albánii těžké, protože mají málo práce za málo peněz, a pokud to jde, utíkají do západní Evropy.

Maďarka ve středních letech se vám svěří se svým názorem na zkorumpovanou politiku a s mladým Portugalcem proberete šance jeho oblíbeného týmu v nadcházejícím kole Ligy mistrů (mimochodem, byla to Benfica Lisabon a vyhráli).

Quinta da Regaleira, Sintra Portugal

5. Potenciálně ušetříte

Nejen, že si s vámi místní budou víc povídat, oni vás i častěji budou zvát na něco k jídlu, k pití nebo dokonce nabídnou nocleh.

Samozřejmě to závisí na lokalitě, ve východní Evropě nebo na Balkáně jsou obecně pohostinnější než na Západě. A jako samotná holka bych si dávala pozor, od koho se nechám pozvat domů, ale sama nemám jedinou špatnou zkušenost.

Radisson Blu Royal Hotel Bergen Norway

Nevýhody sólo cestování

Jak praví klasik, každá mince má dvě strany, takže i při sólo cestování narazíte na pár negativ.

Potenciálně se vám dovolená prodraží

Pokud se nespokojíte s lůžkem v hostelové noclehárně, budete mít obvykle dvojnásobné náklady na ubytování oproti cestování ve dvojici. Stejně tak půjčení auta se jedné osobě nevyplatí téměř nikde.

Nemá vás kdo fotit

Pokud nejste příznivci selfie tyče nebo nechcete strkat foťák do rukou kolemjdoucím a doufat, že tentokrát vám neuříznou nohy v půlce lýtek, můžete sázet na samospoušť nebo holt být bez fotek. Spoustě lidí toto asi přijde jako marginální nevýhoda, protože většinou fotí památky, ale instazávisláci to budou snášet těžko.

Fløyen, Bergen, Norway

Nemáte se s kým dělit o zážitky

Pro mě osobně toto byla hlavní překážka, proč jsem dlouho nechtěla jezdit nikam sama. Měla jsem pocit, že jakýkoliv zážitek je lepší sdílený. Časem jsem naštěstí zjistila, že když koukám na krásný západ slunce nad mořem, je pořád stejně krásný, i když nikomu vedle sebe neřeknu: “Koukej, to je krásný, viď?”

Kdyby se něco stalo, jste v tom sami

Za sebe musím virtuálně zaklepat, žádné větší problémy jsem na cestách řešit nemusela. Ale když ztratíte pas, uletí vám letadlo nebo si zvrtnete kotník, nikdo vás nepodrží a nepomůže situaci vyřešit.

Jakkoliv je podle mě sólo cestování skvělé, používejte selský rozum a nevydávejte se na horské pochody, u kterých hrozí, že vám výše zmíněný zvrtnutý kotník znemožní dostat se kamkoliv do civilizace a pak vás objeví, až když napřesrok roztaje sníh.

Feet in the Atlantic Ocean, Porto, Portugal

Jak se sbalit na cesty do co nejmenšího zavazadla

cyprus paphos airport

Na to, abych si mohla říkat minimalista, vlastním až moc šatů a rtěnek. Na cestách si ale vystačím s málem. Za prvé nechci tahat velkou zátěž, protože jsem málokdy na jednom místě a veškerou bagáž mám pořád s sebou, a za druhé po Evropě létám nejčastěji s Ryanairem a Wizz Airem a nechci platit za větší zavazadlo.

Na Ukrajině jsem v prosinci byla čtyři dny jen s kabelkou, na týden ve Španělsku, Portugalsku nebo na Balkáně zase s batohem, který u výše zmíněných dopravců projde jako malé palubní zavazadlo (40x30x20 cm). Jak si v tak malém objemu sbalit vše potřebné?

Budapest chain bridge

Zvažte, co opravdu potřebujete

Sloveso “vážit” má v tomto případě dva významy. Obecně se říká, že na pěší poutě by váš batoh neměl vážit víc než 15 % vaší hmotnosti. Eshop s cestovatelským vybavením Pod 7 kilo má už podle názvu o maximální váze vašeho zavazadla ještě striktnější představy. A myslete na to, že si přibalíte ještě třeba litr pití.

S každým ušetřeným gramem na zádech budete flexibilnější, nebudete muset hned po příjezdu do nové destinace běžet na hotel odložit zavazadla, ušetříte za úschovny a celkově se vám bude cestovat lehčeji.

Cyprus, Paphos, ruins

Skladné a funkční oblečení

Nejvíc prostoru i váhy se dá ušetřit na oblečení. Sbalte si věci, které:

  • nezabírají moc místa,
  • snadno zkombinujete,
  • můžete vrstvit na sebe,
  • jsou rychleschnoucí,
  • jsou z funkčních materiálů,
  • mají kapsy.

Ruku na srdce, jak dlouho jste doma schopni nosit jedny džíny? Pokud nejedete na módní přehlídku, vystačíte si i na cestách s jedněmi kalhotami nebo sukní na 5 dní. Tričko nebo tílko z kvalitního materiálu vydrží 2-3 dny. Funkční termotriko zabere minimum místa a poslouží lépe než tlustá bavlna.

Vybírejte takové materiály, které nezačnou hned po prvním dni smrdět. Rychleschnoucí věci zase mají tu výhodu, že je kdykoliv můžete přeprat a nechat přes noc uschnout. To samé platí o ručníku – doporučuju nějaký ultra skladný a rychleschnoucí.

Při výběru oblečení dbejte na to, abyste všechny kusy mohli navzájem kombinovat a skládat na sebe. V listopadu jsem z Česka odjížděla na Kypr v tílku, triku, svetru, péřovce a kožené bundě a na místě vrstvy postupně odkládala podle aktuálního počasí.

Čím více kapes bude vaše oblečení mít, tím méně věcí musíte nacpat do zavazadla. Jsem zvyklá po kapsách mít mobil, power banku, doklady i peníze.

Lvov, Ukraine

Kvalitní boty

Nejste Carrie Bradshaw, na většinu cest vám podle ročního období a počasí postačí jedny, maximálně dvoje boty. Volte pohodlný model bez podpatků z kvalitního materiálu, ve kterém vydržíte běhat celý den po městě.

Bergenhus festning, Bergen, Norway

Univerzální kosmetika a mini balení

Téměř všechnu kosmetiku seženete v minibaleních vhodných i do příručního zavazadla. Čisticí a odličovací produkty na pleť nahradíte jedněmi ubrousky. Z dekorativní kosmetiky stačí tónovací krém, tužka na oči, řasenka a rtěnka.

Místo krému na obličej, krému na ruce a balzámu na rty si vezměte bambucké máslo nebo podobně univerzální mazadlo. Šampon využijete jako sprchový gel i místo holicí pěny. Vyzkoušeno za vás.

Jak vše nacpat do batohu

Nepoužívám žádné balicí vychytávky, rozdělovače ani kapsy. Dávejte do batohu každou jednotlivou věc samostatně a tvrdé kusy obkládejte oblečením, abyste využili všechen prostor. Zároveň myslete na to, v jakém pořadí budete věci potřebovat. Foťák nebo lahev s pitím vytáhnete určitě dřív než pyžamo, tak je dejte navrch.

Odletová hala, letiště Bratislava

Co nepotřebujete

Je spousta věcí, které byste si sbalili automaticky, a přitom vám jen zabírají místo. O ručníku (osušce) jsem už mluvila – pokud nebudete bydlet po hotelech, kde jsou ručníky samozřejmostí, nahraďte klasickou velkou osušku skladným ručníkem z mikrovlákna.

Všimli jste si někdy, jak obří se dělají dámské peněženky? Pořiďte si na cesty menší, za sebe doporučuji ultra skladnou a nezničitelnou Mighty wallet.

Spousta lidí ze zvyku vozí foťák, zpravidla kilovou zrcadlovku. Pokud nejste fotograf nebo nechcete fotky tisknout na velký formát, mobilem pořídíte fotky v kvalitě, která pro sdílení na Instagramu nebo Facebooku postačí.

Nevozte s sebou věci “pro strýčka Příhodu”. Ať si je strýček vozí sám, když má pocit, že je bude potřebovat. Pokud nejedete na měsíční výpravu do Himalájí, tak si v případě potřeby můžete cokoliv koupit.

Hitchhiking from Mostar to Sarajevo, Bosnia

Co s sebou vozím já navzdory předchozím doporučením

Díky úspoře místa s oblečením a kosmetikou si téměř na každou cestu beru některé své guilty pleasure. Tohle jsou čtyři nejčastější.

Polštářek kolem krku

Mám schopnost usnout ve chvíli, kdy sednu do letadla. A po třech hodinách, kdy mám hlavu spadlou v lepším případě na stranu, v horším na rameno spolucestujícího, krční svaly dost trpí. Proto s sebou na každou cestu beru nafukovací polštář kolem krku. Využijete ho i na podložení hlavy, když se chcete natáhnout někde v parku nebo na louce.

Sklenička na víno

S jednou kamarádkou na cestách rády ochutnáváme víno. Obvykle v místním supermarketu koupíme lahev a jdeme si ji vypít na nějaké hezké místo, elegantně z vlastních cestovních plastových skleniček.

Foťák

Mám svůj iPhone ráda, ale v teplotách kolem nuly mu baterka vydrží sakra málo. A s rukavicemi nejde mačkat tlačítko foťáku. Proto s sebou v zimě nebo do skandinávských zemí vozím i foťák.

Deštník

Na outdoorové výlety do přírody si beru pláštěnku, ale ve městě v šatech nechci ani v případě deště vypadat jako jeden ze sedmi trpaslíků, tak si v případě nepříznivé předpovědi počasí pro jistotu balím deštník.

Solo travelling in Bergen, Norway

Rada na závěr

Schválně si po každé cestě rozdělte věci na tři hromady – co jste použili a opravdu potřebovali; co jste sice použili, ale obešli byste se bez toho; a co jste nepoužili. Nepoužitou hromadu příště nebalte vůbec a u těch zbývajících se zamyslete, které kusy by šly odebrat a které by šly nahradit něčím menším a skladnějším.

Moc to nehroťte a ubírejte váhu zavazadel postupně. Taky jsem začínala cestovat s 15kilovým batohem, ve kterém byly dvoje džíny a osm triček.

P. S. S obchodem Pod 7 kilo nemám nic společného a neplatí mě za propagaci, jen doporučuju věci, které jsem tam koupila a s nimiž mám dobrou zkušenost.

Co mě naučilo stopování

Na pohlaví záleží

Je to smutné a nespravedlivé, ale holkám se stopuje mnohem lépe. Respektive, stopuje se všem úplně stejně, ale holkám mnohem dříve někdo zastaví.

Na vzhledu záleží

Po probdělé noci jsme 4 hodiny jsme stály u Makarské, vymrzlé, v mikině a legínách, nenamalované a nevrlé. Nezastavil nikdo. Pak jsme nahodily sukně, rtěnku, úsměv a během 15 minut jsme se vezly v autě do Splitu.

Kolik řečí umíš…

Na východ a jih od nás je znalost cizích jazyků podobná jako v Česku. Tudíž téměř nulová. Naštěstí slovanské jazyky jsou si celkem podobné a s lehkou znalostí ruštiny si vystačíte.

Můžete pak s řidiči probírat tak hlubokomyslná témata, jako jak poznat pravou lásku, kam je nejvýhodnější se odstěhovat za prací nebo proč jde Maďarsko kvůli Viktoru Orbánovi do kytek.

… rukama a nohama se domluvíte všude

Když v Maďarsku nepomůže ani ruština, zapojíte ruce. Občas předvádíte pantomimu hodnou Oscara, ale se svým protějškem si porozumíte.

Nejvíc vám pomůžou ti nejchudší…

Na Ukrajině nám nabídl přespání starší pán, který se svou rodinou bydlel v malém třígeneračním domku. Můj plat je vyšší než plat celé jeho rodiny dohromady, a to ještě většina jeho důchodu padne na vodku. I tak pro nás vyklidili verandu, převlékli postel a donesli královskou večeři i snídani.

… případně ti nejbohatší

O den později nás pohraničník Vladimir svezl 500 kilometrů a pak nás nechal přespat ve svém víkendovém domku s privátní saunou. V Bosně nám pro změnu majitel autobusové společnosti řekl, že Bosna je pro stopování moc nebezpečná, a zaplatil nám jízdenku na autobus ze severu Bosny až na chorvatské pobřeží.

Ano je kouzelné slůvko

Nejlepší zážitky vás potkají, když kývnete na nečekanou nabídku. Dáte si s námi vodku? Jasně! Chcete vzít na prohlídku Szegedu? Jasně! Nechcete přenocovat u nás? Jasně! Půjdeme na večeři do nejlepší restaurace v Lublani? Jasně!

Ne je ještě kouzelnější

Sex? Ne! Zamiloval jsem se do tebe na první pohled, nechceš tu se mnou zůstat? Ne! Už jste večeřely? Ne!

Proč vyrazit na LowCost Race

LowCost Race, závod jehož smyslem je ukázat, že cestovat a sbírat neuvěřitelné zážitky jde (téměř) bez peněz. 10 dní, 40 checkpointů po Evropě, 2členné týmy a rozpočet 2 500 Kč na osobu. Proč se do takové šílenosti pustit a co od závodu můžete čekat?

Všechna klišé o vystupování z komfortní zóny se stanou realitou

V běžném životě jsem introvert, který se nerad baví s cizími lidmi, zvlášť v cizím jazyce, mám ráda svůj klid a všechno pěkně naplánované.

Když si stoupnete k silnici a zvednete palec nahoru, netušíte, jak dlouho tam budete stát, kdo vám zastaví, kam pojede, jaký bude a o čem (a jestli vůbec) si s vámi bude chtít povídat. Jakékoliv plány mají smysl maximálně na pár hodin dopředu.

Závod spočívá ve sbírání bodů za navštívení určitých míst a plnění úkolů. Úkoly typicky znějí – nechte se od někoho pozvat domů, dostaňte se někomu na svatbu, dejte rozhovor do rádia, stopněte letadlo, naučte se lokální lidový tanec, uspořádejte mezinárodní mírovou konferenci nebo zahrajte pohádku o Šípkové Růžence.

A protože nechcete vypadat jako úplné lamy a skončit poslední, tak úkoly prostě plníte. Což vyžaduje chodit za místními lidmi, muset se s nimi domluvit a chtít po nich dost divné věci.

Zjistíte, že znalost jazyků se sice hodí, ale i rukama se domluvíte

Od Polska, přes Ukrajinu až po Balkán jsem si všude vystačila se základy ruštiny. V každém dalším jazyce s prvním řidičem přijdete na to, že autostop se pořád řekne autostop a že téměř na jakékoliv nabídky máte říkat ano. Většinou se vás totiž lidi budou ptát, jestli nechcete něco k jídlu, případně rovnou přespat.

Naučíte se asertivitě

Pokud jste holka, čas od času narazíte na lidi, kterým budete muset vysvětlit, že sice potřebujete svést a za nabídnutou večeři jste vděční, ale sex nebude. Ani dnes, ani nikdy.

Flexibilita pro vás přestane být jen pojmem z pracovních inzerátů

Možná jste uprostřed Ukrajiny a máte namířeno do Maďarska. Ale když vám pohraničník Vladimir nabídne, jestli nechcete zůstat u něj v Užhorodu na večeři, seznámit se s jeho dcerou Mášou, která bude v Česku studovat medicínu, zajít si do privátní sauny, přespat a nechat se odvézt na hranice druhý den po snídani, tak plány rázem změníte.

Získáte úplně nové zážitky z cestování

Když jedete se zájezdem na týden k moři, na co pak vzpomínáte? Jak slunce svítilo a moře bylo mokré a slané?

Já vzpomínám na to, jak jsme se snažily překonat Ukrajince v pití vodky a skoro vyhrály. Jak nám kluci z jiného lowcostového týmu uvařili na vařiči k večeři rýži s podravkou a bylo to to nejlepší jídlo. Jak jsme s chorvatským právníkem celou cestu ze Splitu do Záhřebu v autě nahlas zpívali R.E.M.

Jak jsme přespávaly na benzínce, v odstavené lodi nebo v kabině kamionu. Jak jsme přišli na Korčule do restaurace s dotazem, jestli si tam nemůžeme odpracovat oběd, a číšník řekl, že jeho šéf je hrozný ras, že to nemáme zapotřebí, a dal nám 20 dolarů, ať si něco koupíme. Jak jsme volaly do rádia, že s námi určitě chtějí udělat rozhovor, a přemluvily Dominika Feriho, že si s námi chce udělat selfie.

Kdybyste to chtěli zkusit taky, můžete 3. srpna vyrazit.

(Většinu fotek má na svědomí Aneta Krikelová.)

Zbavování se věcí aneb když méně je více

knihovna

Když stojím před šatní skříní a nevím, co si vzít na sebe, není to pro mě signál, že mám málo věcí, ale že jich mám moc.

Nebo hledím do spíže a přemýšlím, zda si na kaši k snídani nasypat chia semínka, konopná semínka, slunečnicová semínka, dýňová semínka, bílý sezam, černý seznam, mák nebo pět druhů ořechů. A vím, že jsem to s ponořením do zdravé výživy a testováním super potravin opět trochu přehnala.

Co potřebuju ke spokojenému životu

V knihovně mám momentálně 66 nepřečtených knih a kolem 80 přečtených. I když mým dlouholetým snem bylo mít velkou knihovnu, před časem jsem pragmaticky usoudila, že k 99 % přečtených knih se už nikdy nevrátím. A nepotřebuju je mít doma jako dekorativní lapače prachu dokazující moji sečtělost.

Kdybych se někdy chtěla kochat přečtenými knihami, podívám se na svůj účet na Goodreads nebo Instagramu.

Během minulého roku jsem rozdala nebo prodala asi 70 knih. Věřím, že se dostaly k lidem, kteří je ocení více, než bych to mohla udělat já. Stejně tak posledních pár let neustále redukuji svůj šatník o věci, jejichž nošení mi z nějakého důvodu nedělá radost.

Dvě stěhování během jednoho roku mě přesvědčily, že kromě postele, pár kousků oblečení, ještě méně kousků nádobí, hygienických potřeb a červené rtěnky jsou všechny další věci jen zbytečná zátěž.

Proč dávat věci pryč

Mnohem víc mě těší zbavovat se starých věcí, než si pořizovat nové. Z pořízení nové věcí máte radost pár hodin, možná pár dní. Pak se z ní stane prostě užitný předmět. Kdežto s každou věcí, jíž se zbavíte, se vám několikrát uleví.

Malé šaty vám přestanou připomínat, že jste letos opět nezhubli. Lodičky na jehlovém podpatku přestanou být mementem toho, že jste dali 50 eur za boty, ve kterých se nedá chodit. A squashová raketa vás přestane při každém otevření skříně obviňovat, že jste s ní už pět let nehráli.

Díky fyzickému prostoru kolem sebe získáte větší mentální prostor v hlavě. Mozek přestane být rozptylován množstvím předmětů a bude se moci lépe soustředit, na co zrovna chcete. Nebudete mít pocit, že na vás všechno padá. Bude se vám lépe dýchat. Budete mnohem svobodnější, protože vás všechny ty věci nebudou připoutávat k sobě.

Víte, proč se říká, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat? Protože při stěhování s hrůzou zjistíte, kolik zbytečností ve skutečnosti máte. A buď je musíte balit, nebo se rozhodovat, čeho a jak se zbavíte.

Rady od minimalistů

Ze začátku je to těžké. Myslíte na všechny krásné chvilky, které jste s danou věcí prožili nebo doufáte, že byste někdy mohli prožít. Víte, kolik vás ta věc stála. Nebo hůř, byl to dárek.

Běžte na to postupně. Zkuste metodu Marie Kondo z knihy Zázračný úklid. Jednoduše řečeno spočívá v tom, že máte nekompromisně probrat všechny věci, které doma máte, a nechat si jen to, co vám přináší radost.

Pro inspiraci se podívejte na TED přednášky dvojice The Minimalists A Rich Life with Less Stuff a The Art of Letting Go.

Nemusí z vás hned být největší minimalista na světě. Zkuste pro začátek poslat dál všechno oblečení, které jste za poslední rok neměli na sobě. Uvidíte, že je to skvělý pocit a že vám nic z toho nebude chybět.

P. S. Nechcete někdo squashovou raketu? Jako nová, hrála jsem s ní jen párkrát.

5 skvělých komiksů, které si přečtěte, i když nečtete komiksy

dospelost-je-mytus

Nejsem žádný odborník na komiksy, nikdy jsem nečetla nic od Marvela ani DC a když se řekne komiks, představím si kocoura Garfielda. Loni se ke mně ale dostalo několik komiksů, které se mi fakt líbily, a doporučuju je, kudy chodím.

Marjane Satrapi – Persepolis

První íránský komiks všech dob vypráví o dětství a dospívání Marjane v Teheránu v 70. a 80. let během islámské revoluce války s Irákem. Díky dětskému pohledu na věc a jednoduché černobílé kresbě a ještě více vyniknou děsuplné události a naprostá bezmoc vůči událostem kolem a politickým změnám.

Není to veselé čtení, ale myslím, že není na škodu se o této části světa a části dějin dozvědět trochu více.

persepolis

Philippe Brenot, Laëtitia Coryn – Sexkomiks

Komiks popisující dějiny sexu a sexuality, jak k nim jednotlivé kultury od pravěku po současnost přistupovaly. Komiks je určený primárně dětem a zavedla bych ho na školách jako povinnou literaturu.

Předpokládám, že se sexuální výchova od našich dob příliš nezměnila. V našem případě zahrnovala jednu hodinu strašení otěhotněním a pohlavními chorobami a všechny praktické informace jsme museli vyčíst z bravíčka. Komiks určitě doporučuju i všem dospělým. Dozvíte se spoustu informací o fungování jednotlivých společností i o vztazích mezi muži a ženami.

sexkomiks

Sarah Andersen – Sarah’s Scribbles

Facebooková stránka Sarah`s Scribbles má skoro dva a půl milionu fanoušků a její komiksy vyšly ve dvou knihách ve spoustě jazyků. Přečtení každé z knížek vám zabere asi hodinu a zaručeně vám zvedne náladu.

Pokud jste holka, budete si myslet, že Sarah má nějaké tajné kukátko k vám domů a příběhy kreslí podle vašeho života. A uklidní vás, že se svými trably a strachy nejste sami.

ubulena-hromadka-stesti

Catel, José-Louis Bocquet – Kiki z Montparnassu

Další černobílá historická lahůdka o životě Alice Prin zvané Kiki. Kiki byla během 20. a 30. let modelkou, múzou a společnicí mnoha slavných umělců, mimo jiné fotografa Man Raye nebo spisovatele Jeana Cocteaua.

Sama byla umělecky nadaná, zpívala v kabaretech a malovala. Komiks krásně vystihuje atmosféru meziválečné Paříže a jejího bohémského života a rozšíří vám obzory o méně známých umělcích, o kterých se v hodinách dějepisu tolik nemluvilo.

kiki-z-montparnassu

Philippa Rice – Slaďák

Pokud jste komiksoví nadšenci nebo sledujete české bookstagramery, určitě vám neunikl komiks Hilda od Luka Pearsona. Jeho životní partnerka Philippa Rice je rovněž umělkyně a nakreslila komiks o jejich vztahu od prvních setkání po společné bydlení.

V něm jednoduše a zároveň poutavě ukazuje, že budování vztahu není o žádných velkých gestech, ale o chvílích, kdy si večer s partnerem zalezete pod jednu deku a čtete si. Malá rada – nečtěte Slaďák týden po rozchodu, protože hrozí, že ho půlku probrečíte.

sladak-phillipa-rice

5 nejlepších knih roku 2017

V loňském roce jsem přečetla 56 knih, z toho 38 beletristických. Pár z nich bylo opravdu špatných nebo nudných, které jsem většinou odložila po pár stranách. Ale vybrat ty top byl docela boj, většina mi přišla lehce nadprůměrných, ale nijak nevybočovaly.

Nakonec jsem jako kritérium zvolila to, že mě daná kniha nějak výrazněji emocionálně zasáhla nebo mi v něčem změnila pohled na svět. Sáhla jsem i do trochu méně obvyklých žánrů a doufám, že někomu možná rozšířím obzory. Překvapivě mě v loňském roce zaujalo několik komiksů, ale těm věnuji samostatný článek.

Olivier Bourdeaut – Čekání na Bojanglese

Útlá knížka, která v roce 2016 získala ve Francii Velkou cenu za literaturu. Příběh jedné neobyčejné rodiny je vyprávěný očima malého chlapce. Ten samozřejmě nechápe některé věci, které se kolem něj dějí, a jeho líčení je o to poetičtější.

olivier-bourdeaut-cekani-na-bojanglese

Je to příběh o velké lásce a malém šílenství, o životě, který bychom mohli žít, kdybychom se vzepřeli společenským konvencím, a o světě, jaký by mohl být, kdybychom se na něj dívali přes duhové brýle.

Zaručeně po přečtení budete chtít na chvíli žít jako ona rodina, nebo si alespoň koupit gramofon a desku Niny Simone a celý večer tančit v obývacím pokoji za zvuků písně Mr. Bojangles.

Patrick Ness – Volání netvora

Knížka se ke mě dostala jako audiokniha díky doporučení v podcastu Audiolibrix. Sice je zařazena mezi dětské knihy, ale vřele bych ji doporučila všem dospělým. Třináctiletý Conor se potýká s tím, že jeho maminka má rakovinu, ve škole ho šikanují a navíc ho každou noc navštěvuje netvor v podobě velkého stromu.

patrick-ness-volani-netvora

Knížka vypráví o tom, jak je těžké bojovat s vlastním strachem, že je často těžší přiznat pravdu sami sobě než ostatním a že někdy ani ta nejhorší noční můra není tak hrozná jako skutečnost.

Pokud máte rádi audioknihy, rozhodně doporučuji audioverzi Volání netvora. Především netvor je v podání Jana Vondráčka výborný.

Celeste Ng – Vše, co jsme si nikdy neřekli

Příběh jedné obyčejné čínsko-americké rodiny, jejíž prostřední šestnáctiletá dcera Lydia je nalezená utonulá uprostřed jezera. Knížka není žádná detektivka, i když se v jejím průběhu rodina a město snaží přijít na to, co se vlastně stalo.

celeste-ng-vse-co-jsme-si-nikdy-nerekli

Ústředním tématem je, co všechno si neříkáme, ať už proto, že nám to přijde zbytečné, nebo proto, abychom neranili city svých blízkých. I navenek šťastná rodina může mít spoustu problémů a děti můžou trpět kvůli nenaplněným snům svých rodičů.

Celeste Ng mě naučila, že bychom měli mluvit o svých pocitech a o tom, co chceme a nechceme. I za cenu toho, že se to někomu nebude líbit. Protože mlčení může mít mnohem horší a trvalejší následky. A nemusí to být jen utopení v jezeře.

Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně

Další knížka, kterou jsem četla/slyšela jako audioknihu. Měla jsem jen matné povědomí o ději a čekala malebný příběh o bylinkářkách, které kdesi na moravsko-slovenském pomezí léčí neduhy pomocí odvarů a zaříkání. O bylinkářkách to je, malebné ani trochu.

katerina-tuckova-zitkovske-bohyne

Ženy, které po staletí na kopaninách léčily a předpovídaly budoucnost, byly trnem v oku inkvizici, “moderní” církvi v 19. a 20. století i komunistickému režimu. Je mi smutno z toho, kolik zloby, zášti a nevděčnosti musí snášet ti, kteří jsou jiní nebo nějakým způsobem výjimeční.

Interpreti audioknihy Tereza Bebarová a Miroslav Táborský byli do svých rolí vybráni výborně. Při poslechu mnou každou chvíli silně cloumaly emoce a zaručuju, že i vy budete často pociťovat vztek a smutek.

Andrzej Sapkowski – Zaklínač: Bouřková sezóna

Nejznámější postava polské fantasy, zaklínač Geralt z Rivie se vrací v příběhu, který se odehrává ještě před románovou pentalogií. Užijete si vyprávění více, pokud jste četli alespoň povídky, ale pro pochopení příběhu není předchozí znalost zaklínačova světa nutná.

andrzej-sapkowski-zaklinac-bourkova-sezona-audiokniha

Knížku vám nedoporučuji kvůli příběhu, ten je klasickou geraltovskou zamotaninou, i když se výborně čte a s napětím se prokousáváte stránkami, abyste zjistili, jak dopadne.

Doporučuji vám ji proto, že málokde narazíte na tak málo černobílé postavy. Tady jsou všichni v různých odstínech šedi, nelze říct, kdo je dobrý a kdo zlý, a kromě hlavních postav (Geralt, Marigold) nemáte komu fandit, protože je vlastně jedno, který z královských synů se dostane na trůn.

Ač se příběh odehrává ve světě, který připomíná náš středověk, popisované situace jsou naprosto současné. Sapkowski dokáže do fantasy pohádky zakomponovat aktuální světové problémy, filosofii a otázky morálky i současné popkulturní narážky.

Přitom vám ani nepřijde, že by nějak vyčnívaly, a pokud se soustředíte pouze na příběh, pravděpodobně si jich nevšimnete. Ale pokud je odhalíte, o to víc si je užijete. Jako například Marigoldův odkaz na Casablancu.

Co vidět a zažít v Jeruzalémě

Pokud byste měli v Izraeli navštívit jen jedno místo, jeďte do Jeruzaléma. Atmosféra starého města je nepřekonatelná. Všechna zajímavá místa jsou dost pohromadě, na návštěvu vám bude stačit jeden až dva dny. Doporučuju spíš dva, ať máte čas i v klidu posedět a užít si ruch kolem.

Izrael i Palestina prohlašují Jeruzalém za své hlavní město, přestože ostatní státy mají svá velvyslanectví v Tel Avivu, respektive v Ramalláhu. Jeruzalém má zásadní význam pro všechna tři hlavní monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství i islám) a dodnes cítíte, jak tudy doslova šly dějiny. Arabové a židé tu sice žijí vedle sebe, ale určité napětí mezi nimi je pořád cítit.

Jak se do Jeruzaléma dostat

Jak se dostat do Izraele už jsem psala v předchozím článku. Do Jeruzaléma jezdí přímý autobus z telavivského letiště, poradí vám na informacích. Jezdí celkem často všechny dny v týdnu s výjimkou šábesu (tzn. od pátečního odpoledne do sobotního večera).

Z autobusového nádraží dojdete do historického centra pěšky za 20 minut, případně se svezte tramvají (jede tam jen jedna linka). Po městě se všude zvládnete dopravovat pěšky.

Co v Jeruzalémě vidět

Jeruzalém je rozdělený na židovskou a arabskou část, přičemž staré město se nachází v arabské části. Rozdíl mezi oběma částmi je v cenách – arabská je často i několikanásobně levnější. Doporučuju tu nakupovat na trzích i chodit na jídlo do různých bister. Arabská část místy působí “zanedbaněji”, ale nebojte se toho a klidně si tam sežeňte i ubytování.

Staré město

Staré město je přímo v centru Jeruzaléma, obklopené hradbami a vstupuje se do něj několika branami. U Damašské brány na severu je autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy do Palestiny, několik skvělých a levných bister a trh s ovocem a zeleninou. Pokud nejste příznivci davů, vydejte se sem brzy ráno.

Ke všem následujícím památkám a historickým místům je vstup zdarma.

Zeď nářků

Pozůstatek západní části hradeb jeruzalémského Chrámu, jediná část Chrámové hory, kam mají židé přístup a nejposvátnější židovské místo. Nazývá se Zdí nářků, protože se zde židé modlí a oplakávají pád Chrámu. Anglicky se jmenuje méně pateticky Western Wall.

Pro přístup ke Zdi musí mít muži pokrývku hlavy, je tu oddělena mužská a ženská část a ke Zdi byste se neměli otočit zády.

Chrámová hora

Jedno z nejposvátnějších míst pro muslimy i židy. Židé tam ale mají zakázaný vstup a nesmí se tam nosit žádné náboženské symboly. Pro turisty je přístupná dvakrát denně, vstup najdete jižně od Zdi nářků a počítejte s dlouhými frontami.

Na Chrámové hoře se nachází mešita al-Aqsa, odkud Mohamed vstoupil na nebesa, a Skalní dóm, výrazná stavba se zlatou kopulí a dominanta Jeruzaléma. Ani do jedné stavby se jako nemuslimové ale nedostanete.

Chrám Božího hrobu

Nejposvátnější křesťanské místo na světě, kostel ze 4. století, který byl postaven na místě, kde byl ukřižován Ježíš. Z původního chrámu se dodnes zachovala jen malá rotunda, ve které je podle tradice svatyně s Ježíšovým hrobem.

Via Dolorosa

Ulice ve starém městě, kudy Ježíš nesl svůj kříž, obsahuje devět zastávek a dnes slouží jako dobrý orientační bod, jak se ve spletitých uličkách starého města neztratit.

Procházka po hradbách starého města

Jediná placená aktivita, kterou jsme s kamarádkou v Jeruzalémě podnikly. Procházka ale stojí za to, protože je z ní hezký výhled na starý i nový Jeruzalém.

Olivová hora

Podle židovské tradice má od Olivové hory přijít mesiáš a vzkřísit mrtvé po cestě do Jeruzaléma. Díky tomu se na jejím úpatí nachází největší židovský hřbitov na světě. Na jejím vrcholu je údajně Getsemanská zahrada, kde byl Ježíš zajat před ukřižováním.

Vrchol je asi dvacet minut chůze od starého města, cesta k není nic moc a vyšlápnete pěkný kopec. Doporučuju vám ale na ni vyjít. Především proto, že je odsud krásný výhled na staré město a západ slunce nad Jeruzalémem.

Hrob Oscara Schindlera

Nachází se na hřbitově na hoře Sion, jižně od starého města. Poznáte ho snadno, je na něm spousta kamínků.

Informace o spoustě dalších chrámů, kostelů a muzeí najdete na Wikitravel.

Kam na jídlo

Neuděláte chybu, když si dáte kebab nebo falafel v jakémkoliv bistru u autobusového nádraží u Damašské brány. Případně i přímo ve starém městě, ale tam počítejte s trochu vyššími cenami. Nemůžu vám doporučit žádnou restauraci v židovské části, protože jsem byla ve dvou a obě těžce zklamaly – jídlo průměrné a za dvoj- až čtyř-násobnou cenu oproti arabským stánkům.

Na kávu si zajděte do kavárny Al Mufti na Via Dolorosa. Ve spoustě světových jazyků tu mají nápis „nejlepší káva v Jeruzalémě“. Nevím, jestli je to pravda, ale je fakt výborná. Celoročně do ní přidávají kardamom a v zimě pro zahřátí skořici.

Majitel je moc milý, vysvětloval nám, jak poznat kvalitní kávu, že zrna nesmí být moc černá a má se v džezvě povařit jen krátce. Byly jsme u něj s kamarádkou loni v březnu a podruhé v prosinci a v obou případech v rozhovoru zabrousil na politiku, takže pro jistotu říkejte, že Arabové jsou moc milí 🙂

Praktické tipy pro cestování do Izraele

jeruzalem-olivova-hora

Jak se dostat do Izraele

Nejjednodušší a nejlevnější způsob. jak se do Izraele dostat, je letecky. Možností máte nespočet: lowcostoví cestovatelé ocení Wizzair, který létá do Tel Avivu z Prahy, Budapešti nebo Katowic, případně Ryanair z Bratislavy do Eilatu.

Přímo z Prahy nebo Vídně létají i izraelské aerolinky El Al. My jsme naposled s kamarádkou využily akčních letenek polského LOTu z Wroclawi.

Pro vstup do země nepotřebuje víza. Jen kdybyste si chtěli udělat výlet do Jordánska, budete si potřebovat na místě vyřídit vstupní i výstupní vízum.

Na letišti především při odletu počítejte s důkladnou bezpečnostní prohlídkou a výslechem, zvlášť pokud jste byli v nějaké muslimské zemi. Mě například asi 10 minut zpovídali kvůli mé návštěvě Bali. Buďte proto na letišti s dostatečným předstihem, prohlídka může trvat i dvě hodiny a nikdy nevíte, jestli si zrovna vás vytipují.

Jak cestovat po Izraeli

Nejjednodušší způsob místní přepravy jsou autobusové společnosti Egged nebo Afikim. Jízdní řády najdete na internetu, případně i v plánování tras na Googlu. Jezdí celkem často a spolehlivě, jen ignorují palestinská území. Navíc je Izrael obecně dost drahá země, doprava je odhadem dvakrát dražší než u nás.

Pro dobrodružné povahy doporučuji stopování. S výjimkou dálnice spojující Tel Aviv a Jeruzalém není doprava příliš hustá, takže můžete na odvoz chvilku čekat, ale místní řidiči berou stopaře, jsou vstřícní a vcelku umí anglicky.

Mějte ceduli s destinací, kam jedete, psanou v latince. Jen pozor, nestopuje se s palcem zdviženým nahoru jako u nás, ale rukou mířící od těla šikmo k zemi (jako byste chtěli ukázat “tady mi zastav” :).

Z centra Tel Avivu přes letiště do města Be’er Sheva jede vlak. Ceny jsou opět o trochu vyšší než u nás, ale vlak jezdí podle jízdního řádu a celkem často.

Ubytování

Ve městech je všude nepřeberná nabídka hotelů i hostelů, ceny začínají na pár stokorunách za noc. Na odlehlejších místech už je situace horší, například u Masady je pouze jeden hostel, kde za nocleh zaplatíte kolem tisícovky.

V těchto lokalitách především v atraktivních termínech doporučuju rezervovat ubytování předem. Ve městech (Tel Aviv, Jeruzalém, Eilat) to není třeba, střechu nad hlavou seženete i na poslední chvíli. Porovnávejte ceny na Booking.com nebo Hostelworld.com.

Trocha politického zákulisí

Stát Izrael momentálně zahrnuje izraelská (židovská) území a území Palestinské autonomie (tj. arabskou, muslimskou část). Nechci tu zabíhat do politických detailů, pro zjednodušení používám výraz Izrael i pro palestinská území. Jen když chci zdůraznit rozdíl, mluvím speciálně o Palestině. Izrael sám za své hlavní město považuje Jeruzalém, ale svět uznává převážně Tel Aviv.

Izrael je bezpečná země, můžete se tu jako turisti celkem svobodně pohybovat a volně přecházet z izraelského na palestinské území. Jen turistická infrastruktura je v Palestině značně zaostalá a špatně se tam dostává hromadnou dopravou.

Co jíst a pít

Jednoduše – cokoliv 🙂 Voda z kohoutku je pitná, nemusíte shánět balenou. Jídlo je nejlepší v pouličních stáncích, hledejte obyčejné kebabárny, před kterými sedí spousta lidí, a dejte si schwarmu, falafel, hummus nebo cokoliv, co tam budou nabízet.

Případně si v supermarketu kupte hummus, v pekařství pitu a na trhu čerstvou zeleninu a ovoce a udělejte si piknik.

Určitě ochutnejte čerstvé datle, případně sušené medjoul datle z trhu, olivy, halvu (sladká sezamová pasta), čerstvou šťávu z granátových jablek nebo arabskou kávu s kardamomem a skořicí.

Vegani nebo lactose-free lidé ocení fakt širokou nabídku rostlinných mlék, které mají v každém supermarketu. V době, kdy my jsme se v ČR museli spokojit jen se sójou, mělo Alpro v Izraeli asi deset příchutí.

Obecně je palestinská část výrazně levnější než izraelská. Platí to i pro Jeruzalém, kde doporučuji chodit na jídlo do starého města nebo k autobusovému nádraží u Damašské brány. Bistra nevypadají nic moc, ale falafel mají výtečný a za pár korun.

Jak platit

Izraelská měna se nazývá šekel, kurz je cca 1 šekel (NIS) za 6,2 Kč. Na místě nejlépe vyměníte eura nebo dolary, případně vyberete z bankomatu přímo na letišti. Za stánkem s turistickými informacemi jsou dva bankomaty, běžte k tomu vpravo, je bez poplatku. Jen pozor, dá vám na jeden výběr maximálně 1 000 šekelů.

V hostelech, restauracích a supermarketech se vesměs dá platit kartou. V autobusech, bistrech a menších krámcích ale nikoliv.

Příště: Co v Izraeli navštívit – Jeruzalém a další místa

Prodloužený víkend stopem po Bosně

Jak se dostat do Bosny

Uznávám, že Bosna není destinací, která se vám vybaví při vyslovení spojení “prodloužený víkend”. My jsme s Anet měly hned tři dobré důvody, proč tam jet. 1. Anet tam během LowCost Race zapomněla spacák. 2. Chtěly jsme se podívat do Mostaru už během závodu, ale okolnosti nám nepřály. 3. Zpáteční letenky z Bratislavy byly za 20 eur.

Jedno páteční ráno uprostřed října jsme tak vystoupily na letišti v Tuzle. Plánem bylo projet stopem celou Bosnu, navštívit Mostar, Sarajevo a Tuzlu. Hned u letiště jsme se skamarádili s kluky, kteří nám přislíbili odvoz na půl cesty do Mostaru.

O chvíli později opravdu přijela dodávka, do které se naskládalo sedm kluků a my. Pouštěli nám klasické bosenské hity, vyprávěli, že byli na výletě v Bratislavě a přitom navštívili i Brno, nabídli nám trávu a občerstvení a o čtyři hodiny později nás vyhodili u města Zenica.

Tam jsme čekaly asi 15 minut, než jsme nasedly do auta k manželskému páru ve středním věku a pokračovaly dál až do Mostaru. Řidič se nás ptal, zda víme, kde je Mostar. Odvětily jsme, že přece v jižní části Bosny. Jenže on není v Bosně, je v Hercegovině a tamější obyvatelé špatně snášejí, že Bosňané se snaží existenci Hercegoviny ignorovat.

Mostar

Ubytovaly jsme se v Hostelu Mirror, ale nabídka na Bookingu je široká a ceny všude dost podobné. Hostel si nás získal bohatou snídaní a dezertem hurmadžici na uvítanou, který peče babička pana domácího.

Centrum Mostaru je celkem malé, ale neuvěřitelně krásné. Toulat se malebnými uličkami opravdu stojí za to. Dominantou města je Stari most původně ze 16. století, který byl ale zničen během války v roce 1993 a obnoven v roce 2004.

Na jídlo doporučuji zajít do kterékoliv malé čevabdžinice (bistro, kde nabízejí primárně čevabčiči) nebo si nakupte v supermarketu místní sýry, ovoce a víno a dejte si piknik u řeky.

Smutné je, že jakmile se dostanete kousek dál od historického centra, pořád narážíte na pozůstatky války. Unikátem je Sniper tower, věž bývalé banky, která (jak název napovídá) sloužila za války jako ostřelovací věž. Dnes je protiválečným mementem se spoustou graffiti.

Oficiálně se dovnitř chodit nemá, je obehnaná plotem, ale snadno ho přelezete. Její návštěva je neskutečně emocionální záležitost.

Na rozdíl od LowCost Race, teď jsme nikam nespěchaly a navíc jsme mohly utrácet peníze, takže jsme si to náležitě užívaly. Druhý den jsme zašly do restaurace v centru s krásným výhledem. Číšník se na nás ale díval poněkud divně, když jsme si v 11 dopoledne objednaly víno a na jeho ujištění, zda myslíme skleničku, jsme svorně odvětily, že myslíme litrovou karafu.

Sarajevo

Odpoledne jsme se vydaly na okraj města k silnici směr Sarajevo. Zhruba za 10 minut nám zastavil Bosňan tureckého původu, který dělal řidiče a průvodce dvěma tureckým profesorům, co přijeli do Sarajeva na jakousi konferenci.

Říkal, že vlastní cestovku a jezdí do Mostaru s turisty každý týden, takže cestu zná nazpaměť. Podle toho, jak řezal zatáčky, tomu celkem věřím. Pak z něj navíc vypadlo, že býval profesionálním řidičem rallye. Když jsme projížděli horským tunelem rychlostí 170 km/h a on si začal natáčet tachometr na Insta Stories, už jsem lehce znervózněla. Naštěstí jsme dojeli ve zdraví a hodil nás až do centra Sarajeva.

V Sarajevu jsme bydlely v Hostelu Massimo. Dobrá cena, samostatný pokoj, kousek od centra, jen snídaně byla více než skromná.

Sarajevu se přezdívá evropský Jeruzalém a je pravda, že vzhledem i atmosférou se historické centrum hodně podobá jeruzalémskému starému městu. Jen je tu méně turistů, méně vlezlí prodavači a podstatně nižší ceny.

Prohlídku Sarajeva jsme zahájily vyběhnutím na kopec ke Žluté pevnosti ve východní části historického centra, odkud je krásný výhled na západ slunce nad městem. Výhled připomíná pohled na Jeruzalém z Olivové hory, dokonce se v obou případech jde přes malebný hřbitov. Jen na tom sarajevském je děsivé, že všichni pohřbení mají rok úmrtí 1994-1996.

Prvním navštíveným podnikem byla kouzelná čajovna Dzirlo. Majitelka nás učila, jak správně pít bosenskou kávu připravovanou v džezvě. Nejprve zamícháte kal na povrchu, necháte klesnout sedlinu a poté nalijete do šálku. V něm necháte ještě cca minutu stát, aby se usadily zbytky sedliny a káva měla správnou teplotu.

Cukr se nedává do kávy, nýbrž kostku vezmete do ruky, jen lehce namočíte, ukousnete a zapijete kávou. Ke kávě zde servírují tradiční skořicový nápoj sherbet. Pro zájemce článek o historii tohoto nápoje včetně receptů.

Oblíbenou večerní zábavou místní mládeže je kouření vodní dýmky. Tu zde nemají na rozdíl od nás v čajovnách, ale ve specializovaných shisha housech. Většinou je to obrovský, zakouřený, narvaný, hlučný podnik s příliš hlasitou hudbou. Po chvilce bloudění se nám naštěstí podařilo najít jeden menší a přívětivější. Obecně je příjemné sedět s dýmkou venku na ulici, ale večer už na to nebylo dostatečně teplo.

K jídlu doporučuji jakoukoliv čevabdžinicu, kebabárnu nebo falafelárnu. Orientujte se podle toho, kam chodí hodně lidí. Jako dezert pak již zmíněné hurmidžici, baklavu nebo třeba šťávu z granátových jablek. Dokonce uprostřed Sarajeva mají krámek s trdelníkem a kolem desáté večer to byl velký hit.

Kromě čajovny Dzirlo další podnik, který stojí za návštěvu, je kavárna Miris Dunja uprostřed starého města. Bosenské kávy a tureckého čaje se nám za celou dobu nepodařilo přepít.

Třetí den dopoledne jsme ještě zevlovaly po městě, zašly se podívat na místo, kde byl spáchán atentát na Františka Ferdinanda d`Este, a na úžasnou radnici/knihovnu. Dovnitř jsme nešly, protože se tam platilo nekřesťanské vstupné, ale vypadá to tam takto.

Tuzla

Odpoledne jsme si stouply na výpadovku směr Tuzla s cedulí s nápisem Tuzla a během pár minut nám zastavil manželský pár, který nás odvezl… ano, do Tuzly. V Bosně se stopuje fakt skvěle a neměly jsme žádný problém. Stačí klasicky napsat jméno destinace na ceduli, usmívat se a mávat na řidiče.

Mise “zachraň spacák z Tuzly” pomalu spěla do finále. Bohužel autobusová společnost, v jejímž vozu spacák zůstal, měla pochopitelně v neděli večer zavřeno. Paní v sousední sázkové kanceláři sice ochotně volala na všechny strany, ale nikoho kompetentního, kdo by o spacáku věděl, nesehnala. Sice slíbila, že předá kontakt, ať se nám někdo ozve a spacák pošle, ale Anet ho nemá dodnes.

Pak jsme chvíli pokecaly s týpkem, kterého život v Tuzle pranic netěší, ale nemůže sehnat práci jinde. Nechal se vyhodit ze zámořské výletní lodi, což byla práce jeho snů, ale bohužel na jedné párty skončil v zasedačce vedení s jednou pasažérkou. To kapitán jaksi nemohl netolerovat.

Nevypadá to, že by se dokázal poučit z chyb. Teď má práci v baru, kterou nesnáší, a do práce jezdí každý den 30 km na kole, protože mu sebrali řidičák za řízení v opilosti. Ale jinak to byl milý mládenec a dobře se s ním povídalo.

Po večeři jsme už jen zamířily na ubytko. Tuzla je malá a nic moc zajímavého tam není, kromě jakýchsi termálních jezer, které byly na podzim zavřené.

Letiště v Tuzle je kus za městem a nechtěly jsme řešit, jak se tam budeme v pět ráno dostávat, abychom stihly ranní let, tak jsme pro nocleh zvolily motel Mövenpick asi 10 minut pěšky od letiště. Můžu k němu říct jen to, že kamioňák na cestách v Bosně asi nemá velké požadavky na komfort a soukromí. Postel ale fungovala, takže svůj účel ubytování splnilo.

Shrnutí, co jsme stihly za 78 hodin:

  • Ujely 282 km vlakem z Brna do Bratislavy a zpátky
  • Uletěly 840 km z Bratislavy do Tuzly a zpátky
  • Ujely 560 km stopem 4 auty po Bosně
  • Prozkoumaly 3 města
  • Spaly ve 3 hostelech
  • Navštívily 11 podniků
  • Vypily 3 litry vína, 1 menší lahev fíkové pálenky, 6 bosenských káv a 10 tureckých čajů
  • Vykouřily dvě vodní dýmky
  • Snědly strašně moc jídla, hlavně čevabčiči a místních sýrů
  • Přispěly na výsadbu stromů a na děti s plicními chorobami
  • Zjistily, že se do Bosny chceme co nejdřív vrátit, protože je tam strašně moc věcí k objevování

Zabijácká touha po dokonalosti

lotos-pose-yoga-tree

Jmenuju se Markéta a mám problém. Můj problém se jmenuje touha po dokonalosti. Neustálá honba za tím být výkonnější, efektivnější, produktivnější, krásnější, hubenější, zábavnější, chytřejší, schopnější. Být zítra ve všech ohledech lepší než dnes, někam se posouvat, pracovat na sobě, dosahovat svých cílů.

Srovnávat se s lidmi ve svém okolí i na Instagramu, z každého si vyzobávat přesně schopnost nebo vlastnost, ve které je lepší než já, a snažit se jí aspoň vyrovnat, když už ne překonat. Být ve finále dokonalou a ideální verzí sebe sama. Protože do té doby se sebou nebudu spokojená.

Jádro problému není v tom, že jsem nafrněná perfekcionistka. Jsem jen vnitřně nejistá a klopýtavými krůčky a šátráním rukama kolem sebe hledám svoje místo na světě, účel mého bytí, hodnotu pro lidstvo, smysl života.

Protože to bychom přece měli, ne? Mít nějaký smysl a cíl a jít si za ním.

Jenže celá tahle snaha se jednou celá sesypala. Ne nějak prudce, jako když se protrhne hráz, spíš jako když vám prosakuje nafukovací zahradní bazén. Začala mi ubývat energie, vytrácela se radost ze života i z jednotlivých činností, nemohla jsem spát, neměla jsem hlad ani chuť k jídlu a hlavně jsem vůbec nevěděla, co a proč se to se mnou děje.

Zatím ještě úplně nevím, jak z toho ven, ale prvním krokem k úspěchu bylo přiznat si, že mám problém a že perfekcionismus a vysoké pracovní nasazení v uplynulém roce mi prostě nedělají dobře. Že jsem přepracovaná, vyčerpaná, potřebuju zvolnit a nemít od sebe tak vysoká očekávání.

Dala jsem na dobré rady známých i neznámých moudrých lidí a pomalu pracuji na nápravě. Snažím se jako Pavlína Louženská soustředit na svoje silné stránky. Na radu Adama Marčana si vytvářím v životě volný prostor, aby mohly přijít nové myšlenky, nápady nebo noví lidé. Iva Roze mi připomíná, že mám žít přítomností tak, jak sama chci, a že strach z budoucnosti je vlastně zbytečný.

A postupně do svého mindsetu včleňuji myšlenku svého kamaráda Zdendy, že smyslem života prostě je být šťastný. Občas se totiž ta největší životní moudra neschovávají na stránkách tlustých učených knih na polici v sekci Self-help, ale vypadnou z vašich blízkých u snídaně někde mezi sendvičem a čajem.

Robert Fulghum – Vzpomínky na jedno dobrodružství

Robert Fulghum, který je v Česku možná známější než doma, se do povědomí čtenářů zapsal především sbírkami esejů. Kdo by neznal Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Navzdory věku (letos mu bylo 80) je stále plodným autorem a mimo jiné napsal dvě autobiografické knihy spojené s jeho milovaným tancem.

Vzpomínky na jedno dobrodružství tematicky navazují na předchozí dílo Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Tentokrát se ale soustředí výhradně na vlastní zážitky z pobytu v Argentině, kam ve svých zhruba pětasedmdesáti letech odjel učit tango.

Poznáváme s ním tedy nejen svět tohoto argentinského tance, jeho historii a různé varianty, ale i prostředí Buenos Aires. Asi to tam není zrovna růžové, Fulghum popisuje nejrůznější způsoby pouličních krádeží, jež se mu osobně staly nebo jichž byl svědkem. Nemějte u sebe nic cenného, zloději vám ukradnou i hodinky z ruky nebo peněženku z vnitřní náprsní kapsy saka.

Fulghum vypráví pro něj typickým milým způsobem, příběh se čte rychle a lehce a dokáže vás vtáhnout, takže máte chuť si koupit letenky do Argentiny a vyrazit prožít popisované dobrodružství na vlastní kůži nebo se aspoň přihlásit do kurzů společenského tance a nechat se rovněž okouzlit tangem.

Když lidi říkají: „Tango? Ve tvém věku? Nezbláznil ses?“, tak já odpovídám: „Nezbláznil, a ani to nemám v úmyslu.“ Věřím v tancování. Tancovat budu až do konce svých dní.

Co stojí za vidění v Marakéši

I když to podle předchozích článků nevypadá, Marakéš je zajímavé město a pokud už budete někdy v Maroku, jednodenní návštěvu mu věnujte. Aspoň poznáte marockou kulturu pěkně zblízka.

Mešita Koutoubia

Největší mešita v Marakéši pochází z 12. století, její minaret měří 77 metrů.a na její pozemek se vejde přes 25 000 lidí. Docela působivé, že? Hezčí fotky jsou z opačné strany ze zahrady, ale to jsem zjistila až po návratu domů.

Trhy na starém městě

Ztratit se v úzkých, zamotaných a nepřehledných uličkách starého města není nic těžkého. Aspoň si při bloudění ale všemi smysly užijete tradiční trhy. Zaručeně ve vás projeví megalomanství a materialismus, protože budete chtít všechno ochutnat a spoustu toho koupit. My si přivezli především koření a určitě doporučuji arganový olej nebo několik druhů čerstvých datlí.

Náměstí Jemaa el-Fnaa

Hlavní náměstí a tržiště starého města od rána do pozdního večera okupují stánkaři a komedianti všeho druhu. Akrobati, tanečníci a zaříkávači hadů předvádějí zvláště po setmění obdivuhodné divadlo, ale pozor, moc se nepřibližujte, nebo vás hned oberou o peníze. A někdy to může být pěkný podvod – viděli jsme svůdně se kroutící břišní tanečnice, které byly téměř určitě převlečení muži.


Palác Bahia

Velkovezírský palác z 19. století je za pár korun přístupný veřejnosti. Kromě samotné architektury v něm nic moc neuvidíte, ale je to klidná oáza uprostřed jinak rušného a prašného města.

Jaká další místa v Marakéši doporučují průvodce, ale my jsem tam nebyli:

Zahrady

Marakéš je podle všeho město zahrad a parků, recepční v hotelu nám jich na mapě zakroužkoval asi pět, kam se určitě máme jít podívat. Naštěstí nám pak jeden spolubydlící řekl, že zahrady za to nestojí, že on ráno zaplatil sedm eur, aby viděl jeden kaktus.

Nicméně prošli jsme se aspoň zahradami kolem paláce Badi a předpokládám, že ostatní budou vypadat dost podobně.

Královský palác Badi

Palác z 16. století byl údajně v době svého vzniku považován za nejkrásnější na světě. Bohužel byl záhy vydrancován a dodnes z něj moc nezbylo. A i ten zbytek byl pro veřejnost zavřený. Jeho zdi vidíte na dvou fotkách zahrad nahoře a klidně si je představte jako kteroukoli jinou oranžovo-růžovou zeď v Marakéši.

Hrobky rodiny Saidů

Krásně zdobené mauzoleum jedné rodiny z 16. století, které jsem chtěla vidět, ale Marek ne. Navíc zavírali v pět a my ještě ve tři čtvrtě na pět seděli na lavičce pod minaretem na fotce níže.

Proč cestovat do turisticky neatraktivních míst

O Vánocích jsme podnikli několikadenní cestu do Maroka. Přiletěli jsme do města Nador na severu u Středozemního moře. Přestože má Nador asi 200 000 obyvatel, působí jako klidné maloměsto. Navzdory mezinárodnímu letišti jsme byli asi první cizinci od druhé světové války a není se čemu divit, protože z turistického hlediska v Nadoru opravdu není co k vidění.

    

Navzdory tomu to pro mě byl nejpohodověji strávený den a spolu s Casablancou ve mě vzbuzovaly veskrze pozitivní dojem z Maroka, než se to v Marakéši trochu pokazilo. Co tedy bylo na Nadoru tak skvělé?

1. Vidíte, jak místní opravdu žijí

Nemusíte pracně hledat autentické lokální podniky a bát se, že vlezete do pasti pro turisty, protože všechny podniky jsou autentické. Lokální nabídka za lokální ceny, ne jako pivo na Staromáku za pětinásobek běžné české ceny.

Centrum Nadoru je obsypané kavárnami/čajovnami, kde venku u stolečků vysedávají především muži středního a staršího věku a popíjejí tradiční čaj touareg za cenu kolem 15 korun.

2. Nemusíte se hádat o ceny

Kluka, u kterého jsem si na trhu kupovala banány, zjevně ani nenapadlo, že by měl mít jednu cenu pro místní a druhou pro bohaté bělochy. Za více než kilo banánů si řekl o méně než 20 korun.

V  kavárnách nevedou jídelní lístky, v nabídce je káva nebo čaj, k jídlu dva druhy placek s máslem, marmeládou, sýrem a olivami. Celá snídaně za necelých 50 korun.

3. Lidé se vám budou snažit pomoct

V Nadoru i Casablance všichni mluvili francouzsky, někteří španělsky a když bylo nejhůř, uspěl Marek i s angličtinou. Chci tím ale říct, že když jste schopni komunikovat v místním jazyce, se všemi se domluvíte a všichni si s vámi rádi popovídají. Kohokoliv se zeptáte na cestu nebo požádáte o radu, pomohou vám.

Bonusový tip – kam chodit na jídlo

Nechoďte do restaurací, kam vás lákají naháněči stojící venku. Jídlo zjevně za moc nestojí, když nedokáže zákazníky přilákat samo o sobě. A do jeho ceny bude započítaný i plat toho naháněče. V jedné ulici v Marakéši kousek od sebe byly tři restaurace nabízející prakticky totožné denní menu (polévka nebo salát, hlavní chod a dezert) a jejich cena se pohybovala od 60 do 150 dirhamů (150 až 380 Kč).

Nejlevnější restauraci stačila malá cedule před vchodem s aktuální nabídkou. Jídlo bylo výborné a byla ho obrovská porce. Mimochodem, je to La Porte du Marrakech, ulice Kennaria 78, kousek od paláce Bahia.

Český pár okraden v Maroku aneb Jak Maročané tahají z turistů peníze

V řadě exotických zemí, do kterých se začali proudem valit zahraniční turisté, využívají místní všemožné příležitosti, aby se na bílých chodících peněženkách trochu obohatili. A nezřídka na vás zkusí různé fígle, jak z vás dostat víc peněz, než by si zasloužili.

Nedomluvení ceny předem

Nelezte do taxíku, aniž byste se s řidičem předem domluvili, kolik bude cesta stát. A ujistěte se, že uvedená cena je za jízdu, nikoliv za osobu. Nepříjemně překvapit vás ale mohou i drobnosti. Zatímco v odlehlém Nadoru, kam turista nezabloudí, jsme za čaj v restauraci platili zpravidla 6 dirhamů (1 dirham = 2,5 Kč), v Casablance na pláži si za něj týpek řekl 40. Asi oceánská a slunečníková přirážka. Naše blbost, že jsme se nezeptali předem.

Neuvádění konečných cen

V restauracích zpravidla ceny na jídelním lístku uvedeny jsou, ale často bez servisu nebo bez couvertu. Chleba dostanete, ať chcete nebo ne, a musíte ho zaplatit. Například v Indii (nebo ve Spojených státech) jsou navíc ceny zpravidla uváděny bez daně. Konečný účet včetně automaticky započítaného spropitného tak bývá i o třetinu vyšší, než je samotná cena jídla.

Klasické smlouvání na trhu

V oficiálním průvodci píšou, že trhovci nadsazují ceny o 30-40 %. Spolubydlící na hostelu ovšem říkal, že se mu podařilo snížit cenu u nějakého suvenýru z původních 300 dirhamů na 60. Tak dlouho otálel a jako by odcházel od stánku, až prodavač slevil na zlomek původní ceny.

Nám se s Markem zase osvědčila role hodného a zlého policajta, kdy se já tvářím, že něco chci, a Marek mi to nechce koupit. Případně se zkuste zeptat u vedlejšího stánku, stejně mají všude to samé. V jednom stánku prodávali koření za 20 dirhamů a hned vedle to samé za 15. Keramickou misku, kterou jsem chtěla na snídaňové cereálie, nabízeli za 60-120 dirhamů.

Čištění bot

V Maroku se spousta lidí živí jako čističi bot. Zpravidla přijdou k muži sedícímu u stolku před restaurací, který v klidu popíjí čaj, a za pár drobných mu vyčistí boty. Pro turisty ale mají zvláštní fígl. Na tržišti mě zastavil chlap, že mi vyčistí boty za 5 dirhamů. Moc se mi nechtělo, ale cena byla nízká, tak mě Marek přesvědčil, ať do toho jdu.

Během čištění se kolem začal motat další chlápek a nadšeně čištění obdivoval, že čistič je opravdu „shoe doctor“. To už mi začalo být trochu podezřelé. Když jsem měla obě boty vyčištěné, řekl si čistič o 5 eur. Dokonce pak otočil kartáč, kde měl na spodní straně cenovku 50 dirhamů (1 euro = 10 dirhamů). Chvíli jsme se s ním hádali, pak po něm Marek hodil dvacetidirhamovkou a šli jsme. Ještě že je Marek dvakrát větší než průměrný Maročan, takže si na něj netroufnou. Nutno ovšem říct, že boty jsem měla chvíli opravdu krásné.

Placení za nevyžádané služby

Jeli jsme taxíkem od nádraží k hostelu. Hostel se nacházel v malých uličkách starého města, kam taxík neprojede, posledních sto metrů od taxíku nás proto dovedl bratr taxikáře pěšky. Prý abychom sami zbytečně nebloudili. Před hostelem pak po nás chtěl aspoň 20 dirhamů a tvářil se naštvaně, že mu je nechceme zaplatit.

Focení komediantů a dalších atrakcí

Večer se na hlavním náměstí objevila spousta tanečníků, kejklířů a jiných účinkujících. Jedna partička hrála na flétny a před sebou měla na dece položené hady. Jeden z chlápků tvrdě vymáhal peníze po všech kolemjdoucích v okruhu několika metrů, kteří jen vytáhli foťák nebo mobil. Dokonce ani nemuseli chtít fotit ty hady. Opět díky bohu, že ho tou dobou už značně naštvaný Marek rychle poslal do patřičných míst.

Chápu, že každý se musí nějak živit a tahání peněz z kapes důvěřivých turistů je všude na světě zlatý důl. Ale je hrozně vyčerpávající mít se neustále na pozoru, všechny odmítat a nikomu nevěřit. Připadám si pak jako pěkná potvora, když jsem na všechny apriori hnusná a tvrdě je odháním, jenže v Maroku ani předtím v Indii jsem se nepotkala s nikým místním, kdo by mi chtěl opravdu nezištně sám od sebe pomoct nebo poradit.