9 zásad bezpečného stravování v Indii

Následující informace jsou pouze doporučení, jak minimalizovat rizika, ne nezbytná pravidla. Pokud ale trpíte faraonovou pomstou i v Egyptě, doporučuji držet se základních hygienických zásad.

1. Pijte pouze balenou vodu, na které zkontrolujte neporušenost uzávěru. Občas nějací vykukové lahve znovu doplňují vodou z pochybných zdrojů. Pokud máte trénované zažívání a už jste pili vodu leckde (v mém případě z rumunských a gruzínských potoků nebo z vodovodů v Moldavsku a Arménii, kde to nedělají ani místní), můžete využít speciálních kohoutků s pitnou vodou, co jsou na nádraží nebo u většiny památek.

2. Před každým jídlem si dezinfikujte ruce.


3. Jezte v čistě vypadajících restauracích, vyhněte se jídlu na ulici, případně zkontrolujte, jak kuchař dodržuje hygienu.

4. Jezte tam, kde je hodně lidí, máte záruku, že je jídlo čerstvé a bývá v pořádku, jinak by tam ti lidé nechodili.

5. Jezte tepelně upravenou stravu, která prošla varem.

6. Nejezte maso. Ne, nechci vás přimět k vegetariánství, ale v čočce nebo cizrně na rozdíl od kuřete salmonela nebývá. Navíc až uvidíte, jak se kuřata zabíjejí a zpracovávají přímo ulici mezi vší špínou, zaručeně vás přejde chuť.


7. Pokud si chcete dát čerstvé ovoce nebo zeleninu, jezte jen to, co si můžete oloupat. Klasicky tedy banány, které koupíte na každém rohu asi za 15 korun za kilo. 


8. Nedávejte si pití s ledem, protože nevíte, odkud berou vodu na led.

9. Nebuďte příliš vyděšení a přesvědčení, že se z každého jídla zaručeně po******, a když budete mít na něco chuť, prostě si to dejte. My jsme jedli v lepších i horších restauracích, já jsem si dávala jogurtové nápoje, jednou jsme měli omeletu dělanou u pouličního stánku a většinu jídel jedli rukama.


Žádný závažný problém nenastal, jen poslední dva dny už zažívání trochu protestovalo proti pořád stejnému kořeněnému jídlu a bolelo mě břicho. Stačilo ale zajít do McDonaldu na Maharaja Mac a žaludek se uklidnil.

Jak cestovat po Indii autobusem

Navzdory varování, jak jsou autobusy drahé a horší než vlaky, mi zas tak špatné nepřišly. Ovšem cena neklimatizovaného autobusu byla oproti neklimatizované druhé vlakové třídě na stejné trase o půlku vyšší.

Autobusové linky provozuje několik společností, asi nejlepší je hledat vhodný spoj přes agregátory jako Redbus.in.

Bohužel nám se s naší českou debetní kartou nepovedlo přes internet zaplatit s vysvětlením, že „international cards are not accepted“. Zkuste kreditní kartu, pokud máte, nebo požádejte o pomoc v hotelu/hostelu, kde jste ubytovaní. Nám rezervaci zaplatil majitel hostelu svojí kartou a my mu danou částku dali v hotovosti.

Většina autobusů je zřejmě ještě neklimatizovaná, ale zato dálkové autobusy mají postele. Přesněji řečenou jsou to takové kóje podobné lůžkům ve vlacích, pro jednu nebo dvě osoby, kam se zavřete. Oproti vlakům mají tu výhodu, že když jste zavření, nikdo na vás neleze.

Bohužel jízda po silnici zdaleka není tak plynulá jako po kolejích, připravte se proto na cukání, prudké brzdění a neustálé troubení. Chybějící klimatizaci vyřešíte otevřeným okýnkem a budete tam mít docela příjemně.

Tipy pro cestování vlakem po Indii

Při cestování vlakem v Indii si můžete vybrat mezi pohodlím a zažitím opravdové Indie. Ve vlacích existují 3 třídy, klimatizované nebo neklimatizované, sedadla nebo lehátka.

Zjednodušeně řečeno druhá klimatizovaná třída stojí jako u nás, neklimatizovaná je podstatně levnější. 600 km nočním vlakem na lehátku ve 2. neklimatizované třídě stálo v přepočtu asi 150 korun.

Vlaky bývají dost vyprodané a nemůžete si moc vybírat konkrétní typ vagonu. Turisti jsou obvykle dáváni do klimatizovaných vozů, pouze pokud není místo, můžou vás dát do neklimatizovaného.

Pokud si přeci jen budete moci vybrat, doporučuji si spíše připlatit za klimatizovaný vůz. Ne ani kvůli většímu pohodlí, naopak je v něm pěkná zima, protože Indové klimatizují na 15-20 stupňů, ale kvůli spolucestujícím. Dražší vagony bývají prázdnější a můžou si je dovolit jen lépe situovaní Indové.


V neklimatizovaném voze vedle nás na 6 lůžkách leželo 10 lidí, celou noc měli rozsvícené světlo a dělali hluk. Navíc jsem ležela na lůžku podélně u uličky a každý, kdo šel kolem, se z neznámého důvodu musel lůžka držet po celé délce, takže mě pokaždé po celé délce otlapkal. V některých případech i probudil. Pro změnu děda, který ležel vedle, na mě při slézání ze svého lůžka napřed stoupl a pak se na mě dokonce posadil.


A měla bych dodat, že lůžka zřejmě nebyla uklizená od doby, co vagon vyrobili, takže jsem si před ulehnutím nejprve musela zamést aspoň ten největší bordel a písek. Pokud si potrpíte na základní pravidla slušnosti, trváte na přiměřených hygienických podmínkách a nemáte rádi zasahování do osobního prostoru, připlaťte si za co nejlepší třídu.

Abych ale jen nehaněla, tak cestou z Agry do Jaipuru jsme jeli klimatizovanou sedačkovou druhou třídou, která byla zhruba na úrovni našeho Pendolina. Po usazení jsme dostali lahev s vodou, sendvič, dezert a čaj, následoval malý snack, polévka a večeře o dvou chodech, dvou přílohách a dezertu. Pak jsem pochopila, proč za sedačky platíme více než za lůžka na cestě do Agry.

Lístky se dají koupit i přes internet, ale pouze pokud máte indické telefonní číslo a platební kartu. Případně na internetu najdete návody, jak to obejít, ale řešte to aspoň dva měsíce předem.


My jsme měli štěstí a jezdili jsme po frekventovaných tratích, tak navzdory varování, jak jsou vlaky dlouho dopředu vyprodané, jsme s jedinou výjimkou koupili všechny jízdenky na místě i den předem.


Na nádraží najděte Reservation office a vyplňte speciální formulář pro rezervaci. Na něm je spousta položek včetně možnosti vybrat konkrétní vlak a v něm typ vagonu. To je ovšem dost problematické, když nevíte, jestli je volný.

Proto stačí jen napsat, odkud, kam a který den chcete jet, a doplnit údaje o pasažérech (jméno, věk a pohlaví). S touto žádostí pak přijdete k přepážce (vyberte si tu určenou turistům, jsou tam kratší fronty a úředník umí anglicky) a úředník zjistí, zda jsou pro vaši trasu daný den volná místa. V případě více vlaků vám dá vybrat nebo navrhne jiný den. Pokud jsou vlaky vyprodané, můžete zkusit autobus.


Přípravy před cestou do Indie

1. Nečtěte žádné hrůzostrašné historky o hromadných přepadáváních a znásilňováních, jen vás vyděsí

Je samozřejmě třeba respektovat základní pravidla bezpečnosti jako nelézt do slumů, nepotulovat se sami potmě v temných zákoutích, nechodit nikam s cizími lidmi a hlídat si věci, ale kdybyste jeli do Barcelony, chovali byste se asi stejně. My jsme se nesetkali ani s kapsáři, natož s horšími kriminálními živly.

2. Připravte své zažívání

Berte probiotika a choďte do indických restaurací, ať útroby trochu připravíte na kořeněná jídla. I tak pro vaše trávení bude zřejmě pobyt v Indii dost náročný, ale když budete dodržovat zásady popsané dále, neměly by vás potkat žádné větší potíže.

3. Naočkujte se

V každém případě se hodí cestovatelský základ, tedy očkování proti žloutence A+B a břišnímu tyfu. Dále je do Indie doporučovaná vzteklina a meningokok. Já jsem se nenechala očkovat ani proti jednomu, protože jsem to nestihla. 

Oběma nemocem se dá docela předcházet, když si dáváte pozor, aby vás nic nepokousalo (kromě psů bacha hlavně na opice) a v uzavřených prostorech, kde je hodně lidí (vlaky, autobusy), používáte roušku.

4. Vybavte lékárničku

Kromě Imodia na zastavení případných průjmů a následných rehydratačních roztoků se hodí něco proti horečce a bolesti, antibakteriální ubrousky a dezinfekce na ruce s obsahem alkoholu. Proti hmyzu mějte dobrý repelent, prý se v Indii místy vyskytuje malárie. A nezapomeňte na opalovací krém.

Jak vyřídit vízum do Indie

Získání víza do Indie není zdaleka takové martirium, jak se zpočátku může zdát nebo jak některé návody na internetu tvrdí.

Na oficiálních stránkách vyplňte žádost. Nevynechejte žádné údaje, ani ty, které se vám zdají zbytečné. Jako kontakt v Indii dejte třeba adresu hotelu. Turistická víza jsou pouze jednovstupová, o maximální délce 6 měsíců. 

Standardně se prý tak dlouhá nevydávají, takže si požádejte jen o délku, kterou potřebujete, s drobnou rezervou. Pozor, vízum platí od data vydání, nikoliv data vstupu do země.

K žádosti nahrajte portrétní fotku o rozměrech 5×5 cm s jednobarevným pozadím. Žádost odešlete a vytiskněte, stačí černobíle.

S vytisknutou žádostí pak zajděte na ambasádu v Praze, úřední hodiny jsou od pondělí do pátku od 9:30 do 11:30. Přijďte raději včas, bývají tam fronty. Pokud ale nejsou s vaší žádostí žádné problémy, její přijetí je otázkou asi tří minut. Na ambasádu nemusíte chodit osobně, žádost za vás může odevzdat kdokoliv.

K žádosti je podle pokynů potřeba pouze přiložit tu samou fotku, kterou jste nahrávali, a samozřejmě pas. Neoficiálně na internetu najdete seznamy všemožných podkladů, které si (údajně) máte rovněž přinést.

Někde píšou, že jsou třeba dvě fotky, mně stačila jedna. Dalšími doporučovanými dokumenty je rezervace letenky, rezervace hotelu, kopie pasu a občanky, potvrzení cestovního pojištění, případně i plán cesty.

Co je oficiálně třeba, to nevím. Mně paní u přepážky řekla, ať jí dám všechno, co s sebou mám, prolistovala to, připnula k žádosti a bylo. Které z dokumentů opravdu byly nezbytné, tedy netuším, pro jistotu si ale vezměte všechno. Někteří úředníci prý dokáží být pěkně nepříjemní a vyžadují je.

Na ambasádě odmítají přijímat žádosti dříve než 30 dní před plánovaným odletem, tak tam nechoďte zbytečně brzo. Vízum stojí 850 Kč a vyřizují ho do 8 dní.

To nejlepší z Kavkazu: Kazbek

Po Svanetii je druhým hojně navštěvovaným místem v gruzínských horách Kazbek, někdy psáno Kazbeg, gruzínsky Mkinvartsveri neboli ledová hora. Tato pětitisícovka se nachází na hranicích s Ruskem kus od vesnice Stepantsminda (neboli svatý Štěpán), dříve známé jako Kazbegi. Že je těch jmen moc? Už končím 🙂

kazbek-psi

Kazbek je třetí nejvyšší horou Kavkazu, měří zřejmě 5 047 metrů (některé zdroje uvádějí o pár metrů méně) a je to vyhaslá sopka, což pěkně kontrastuje s tou ledovou horou. A podle pověsti zde byl přikován Prométheus.

Vylézt na něj prý není až tak náročné, leč je k tomu potřeba vybavení jako mačky a cepíny pro lezení po ledovci, čehož se nám nedostávalo. Proto jsme se pohybovali o pár set metrů níže.

kazbek-kriz

Na rozdíl od Svanetie, kde se dá podnikat spousta treků po různých stezkách, nad Stepantsmindou se tyčí jeden kopec s kostelem svaté trojice, od něj vede stezka do sedla Arša a z ní dále na Kazbek. Ale je tu tak krásně, že stojí za to sem jet i kvůli tomu jednomu kopci s kostelem a horou nad ním. 

Z Tbilisi sem dojedete maršrutkou z nádraží Didube za 10 lari (přímý spoj bez zastávek) nebo 15 lari (1 lari = 11 Kč), kdy vám bude řidič cestou zastavovat u různých památek. Doporučuju si připlatit a zastavovat, protože třeba hrad Ananuri stojí za to. Maršrutky jedou každou hodinu, zpět do Tbilisi rovněž.

Nám loni řidič maršrutky doporučil ubytování v guesthousu u Mariny za 20 lari na noc, případně za 35 i s jídlem. Letos už jsme k Marině zamířili najisto. Kromě pěkného guesthousu jako takového ho doporučuji zejména proto, že je z něj krásný výhled na kopec s kostelem. Nechápu lidi, co si v hotelech připlácejí za pokoj s výhledem na moře, ale za tenhle výhled bych o tom připlacení i uvažovala.

Z vesnice se ke kostelu dostanete snadno, prostě zamíříte do konce. Dá se buď jít okolo pozvolnou cestou, kudy jezdí auta, nebo si cestu podstatně zkrátit prudšími cestičkami pro pěší. My šli nahoru vždy zkratkami, dolů okolo. 

Zaprvé jsou zkratky někde opravdu prudké a dolů to jde nejlépe po zadku, za druhé jsem měla pořád problémy s kolenem a nechtěla riskovat prudký sestup. V každém případě jste nahoře za hodinku až dvě. 

Cestičky jsou dobře vyšlapané, nemůžete zabloudit. Případně se držte ostatních výletníků, zejména za pěkného počasí je tu jedna exkurze za druhou. Nutno ovšem říct, že většina se líně nechá vyvézt autem až na vrchol.  

Najmout si auto se ale docela prodraží, loni nám byl nabízen odvoz dolů za „pouhých“ 70 lari na osobu. Umíte si představit, kam jsme řidiče s takovou nabídkou poslali.

Na vrcholu vás kromě krásného výhledu z nadmořské výšky 2 170 metrů přivítá kostel nejsvětější trojice ze 14. století.a, cituji Wikipedii, „izolovaná poloha na vrcholu vysoké hory obklopené mohutností přírody z něj udělala symbol Gruzie“.

Od kostela se dá pokračovat po relativně pozvolné cestě pastvinami s občasným prudším kamenitým kopcem do sedla Arša ve výšce 2 940 m.n.m., kam vám to bude trvat zhruba další dvě hodiny.

Protože Markovým cílem bylo dostat se do nadmořské výšky alespoň 3 000 metrů, vyběhli jsme zbývajících 60 metrů na vedlejší kopec.

Po vychutnání si nejvyššího místa, kde jsme dosud byli, jsme pomalu zamířili dolů. Příště s sebou vezmeme pořádné vybavení a vylezeme až na ten Kazbek.

To nejlepší z Kavkazu – Svanetie

svanetie-usguli

Svanetie je historický region u severozápadních hranic Gruzie. Celá oblast leží v pohoří Kavkaz a nachází se zde nejvyšší kavkazský vrchol Šchara (5193 m) a neméně známý dvojvrchol Ušba (4710 m).

Svanetie je ideálním místem nejen pro „vysokohorské horolezce“, ale i pro docela nenáročné treky a hiking (má to nějaký přesný český ekvivalent?).

Centrem Svanetie je městečko Mestia, odkud se vyráží na výpravy do všech směrů. Do Mestie jsme se dostali z letiště v Kutaisi maršrutkou (místní minibusy) od společnosti Georgian bus za 40 lari (1 lari = 11 Kč). Soudím, že jet místní hromadnou dopravou z autobusového nádraží v centru Kutaisi by mohlo být o něco levnější, ale my tentokrát dali přednost pohodlí přímého spoje navazujícího na přílet letadla.

Naším hlavním cílem byla ale až vesnice Ušguli ležící pod Šcharou. Z Mestie je to neuvěřitelně rozbitou lesně-polní cestou 45 kilometrů, autem jsme to jeli tři hodiny. Z toho si udělejte obrázek, jak ta cesta vypadá.

 

Nechtěli jsme čekat, jestli náhodou nenarazíme na nějakou levnou maršrutku, nechali jsme se proto přesvědčit taxikářem, že nás tam za 50 lari na osobu odveze. Cena zahrnovala i zpáteční cestu, my ovšem šli zpátky po svých.

 

Během odpoledne už jsme jen napakovali zásoby, prohlédli si okolí vesnice, za vesnicí postavili stan a šli poctivým spánkem sbírat síly na následující putování zpět do Mestie.

Svanetie je jednoduše krásná, i přes velkou nadmořskou výšku jsou kopce zatravněné a sytě zelené, pasou se na nich krávy a koně a především se po nich pohodlně chodí. Šli jsme pomalu, nikam nespěchali a první den tak ušli asi jen 16 kilometrů.

V noci nás přepadla bouřka, měla jsem chvílemi docela strach, aby nám neuhodilo do stanu nebo na nás nespadl strom. Naštěstí stan vydržel, ani do něj nenateklo. Přes den jsme měli na počasí neuvěřitelné štěstí, prakticky celou dobu jen přiměřeně svítilo slunce, teplota asi 25 stupňů. Prostě příjemná letní vycházka.

Cestou jsme se stavili na pivo nejprve ve vesnici Khalde, kde nám majitel obchůdku vyprávěl, jak se žije ve Svanetii, že například v roce 1987 napadlo 9 metrů sněhu a celou zimu se prakticky nedostali z domu, natož aby se po cestě někdo dostal k nim.

V další vesnici Iprali nás na pivní zastávce oslovil 55letý Jaba. Poté, co probral klasická témata, jako odkud jsme a jak se nám putuje, nás pozval do své rodné vesnice Zegdani, dva kilometry mimo hlavní cestu. Mají se ženou pěkný guesthouse, bohužel úplně mimo turistické trasy a propagují ho jen tak, že Jaba u cesty odchytává jednotlivé poutníky.

Nejprve jsme dostali oběd, byl nám nabídnut nocleh, pak jsme šli na prohlídku Jabových pozemků a ukázal nám průsmyk do Lentechi v jižní Svanetii. Samozřejmostí pak byla večeře, snídaně a jídlo na cestu. I když si o peníze neřekli, dali jsme jim za nocleh dohromady 50 lari.

Jaba byl neuvěřitelně zvídavý, ptal se i na celkem netradiční otázky jako kolik hostů budeme mít na svatbě (ve Svanetii je prý běžně 400-500 lidí, což je asi dvakrát víc, než obyvatel celého regionu), kolik měsíčně platím za mobilní tarif nebo jestli v Česku doktoři dělají dobré operace srdce. Prý bychom u něj měli zůstat alespoň měsíc, abychom se pořádně poznali. Naučí nás svansky a my jeho česky. Slibuji, že možná příští rok.

Královsky nás hostili, kromě mouky a cukru, co kupují na zimu, jsou prý soběstační, mají asi čtrnáct krav a z mléka od nich vyrábějí matsoni (něco jako naše kyška) a sýr, což jsme viděli i naživo. Čerstvý chutná jako ta nejlepší mozzarela, pak se nechá zrát ve slaném nálevu, až se změní v příbuzného fety.

Rovněž nám byl nabídnut borůvkový „kompot“, ale na rozdíl od toho našeho to byla spíš silná a sladká borůvková šťáva s několika kuličkami. Chléb a chačapuri pečou samozřejmě rovněž vlastní.

Třetí den putování už jsme k večeru dorazili do Mestie a po posledních 15 kilometrech na asfaltu měli tak odrovnané nohy, že jsme zapadli do guesthousu u Mariny rovnou u hlavního náměstí, ukecali jsme nocleh na 50 lari za pokoj.

 

Navzdory tomu, že jsem se na horské putování původně příliš netěšila a jsem spíše městský člověk, mě Svanetie naprosto okouzlila. Proto jsem souhlasila, že zůstaneme o den déle a vyrazíme na jednodenní trek k jezerům Koruldi nad Mestií.

Převýšení je téměř 1 400 metrů, cesta stoupá místy hodně prudce, případně se neznatelně ztrácí v lese. Naštěstí nám celou dobu dělali společnost dva psi, kteří jako by věděli, kam máme namířeno, a neomylně šli pořád po stezce. Stačilo je tedy následovat.

Méně příjemné bylo, že v tento jediný den počasí nebylo příliš příznivé. Mraky byly od rána hodně nízko a jak jsme začali stoupat do kopců my, stoupaly i mraky.

Prakticky celou dobu jsme tak šli jakoby v mlze a místy dost pršelo. Nahoře u jezer bohužel také, takže máme poněkud smutné a zamžené fotky. Podle Googlu by to u jezer jinak bylo moc pěkné.

Z Mestie se jinak dá jít k vesnicím Čvabiani nebo Žabeši, případně opačným směrem do Mazeri kolem ledovce pod Ušbou. 

Praktické tipy

Pokud chcete jít pěšky trasu Mestia–Ušguli, jděte raději z Ušguli do Mestie. Předně v Mestii můžete lépe smlouvat cenu za odvoz než v Ušguli, kde budete odkázáni na libovůli řidičů, a – co mně přijde možná ještě důležitější – z Ušguli je to více z kopce 🙂

Nemusíte si s sebou brát moc zásob, v každé vesnici se dají koupit chačapuri (placky plněné sýrem), kubdari (stejné placky, jen plněné kořeněným hovězím masem, místní specialita), případně chléb a sýr. Pivo, víno a čača (gruzínská pálenka) jsou samozřejmostí. Vodu klidně pijte z horských pramenů, když můžou krávy, co byste nemohli vy.

Naučte se před cestou pár základních vět rusky, jinak si s místními moc nepopovídáte (pokud tedy nemluvíte gruzínsky nebo svansky), což by byla škoda a připravilo by vás to o spoustu zážitků. Stačí základy, jako odkud jste, jak se vám líbí v Gruzii, že něco chcete nebo nechcete, kolik to stojí a kde najdete maršrutku do [libovolné město].

Co stihnout za jeden den v Helsinkách

V Helsinkách jsem byla dvakrát vždy pouze na jednodenním výletu trajektem ze Stockholmu. Z první návštěvy si pamatuji jen mlhu, déšť, zimu a kávu ještě dražší než ve Stockholmu. Napodruhé se počasí naštěstí umoudřilo, takže jsem si názor na Helsinki spravila a už nikoho od návštěvy neodrazuji.

Přestože si pořád myslím, že na rozdíl od Stockholmu tam pro turisty není moc co k vidění a město samo o sobě není zdaleka tak pěkné, výlet trajektem stojí za to a navíc se jedná o nejlevnější variantu noclehu „ve Stockholmu“. V Helsinkách máte zhruba sedm hodin času, což je tak akorát na procházku centrem, návštěvu vytipovaných kaváren a především výlet na ostrov k pevnosti Suomenlinna.

Market square

Na druhé straně zálivu než přistanete, se nachází Market square (nevím, jak to inteligentně říct česky), kde se pravidelně konají trhy už od roku 1889. Odtud nejen každou půlhodinu jede minitrajekt k pevnosti, ale můžete si tu i v některém ze stánků dát „brunch“ v podobě čerstvých ryb nebo mořských potvor.

Cestou k náměstí podél pobřeží budete míjet nevýraznou velkou hnědou budovu. Rozhodně se jděte podívat dovnitř, jsou tam desítky obchůdků s místními specialitami a něco dobrého na zub si tam vybere opravdu každý. Já dala přednost outdoorové variantě v podobě smažených kalamárů a jakýchsi minirybiček. Pak jsme nasedli na trajekt. Clodenní zpáteční lístek stál asi pět eur. Pokud máte v úmyslu cestovat i dále po Helsinkách MHD, kupte si univerzální celodenní lístek asi za osm eur.

Pevnost Suomenlinna

Jedna z hlavních turistických atrakcí v Helsinkách a také jedna z největších námořních pevností na světě se začala stavět na začátku 18. století během švédské nadvlády a sloužila jako námořní základna v rusko-švédské válce. Poté se „účastnila“ snad každé války, která se kdy konala poblíž, a smlsnul si na ní každý, kdo plul kolem.

Na počátku 19. století se Finsko stalo autonomní součástí ruského impéria, pevnost tedy byla pro změnu ruskou námořní základnou. Během krymské války ji poničili Angličané s Francouzi, po konci 1. světové války ji obsadili Finové a během druhé světové války v ní sídlilo protiletecké dělostřelectvo a ponorky. Vojsko pevnost opustilo až v roce 1973, kdy přešla pod správu ministerstva vzdělání a kultury.

V sezóně jsou denně komentované prohlídky, my si museli vystačit s mapkou sami. Ostov je skvělé místo na procházku nebo klidné vyhřívání se na slunci na pláži. Jak je Markovým zvykem, sebral mi svačinu a krmil s ní ptáky, v tomto případě mořské kachny. Na rozdíl od stockholmských labutí ale moc blízko nechodily.

Plážová kočka s rolničkou na krku byla podobně plachá, asi má s návštěvníky nepříliš dobré zkušenosti.

„Monumentální Králova brána je symbolem Suomenlinny,“ píše se v průvodci. Monumentální mi příliš nepřijde, je velká tak akorát na průchod pár lidí. Postavili ji na místě, kam přijížděl král na inspekci během stavby pevnosti a podle něj je i nazvaná.

Uspenski katedrála

Po návratu na pevninu už jsme se šli jen krátce projít do historického centra. Cestou jsme minuli katedrálu Uspenski, „největší ortodoxní chrám v západní Evropě“. Nevím tedy, odkdy se Finsko řadí do západní Evropy, ale asi se tím chce říct „největší ortodoxní chrám mimo východoevropské země s převažujícím ortodoxním náboženstvím“. Katedrála je také připomínkou velkého vlivu Ruska na finské dějiny.

Helsinská katedrála

Luteránský chrám z poloviny 19. století je symbolem Helsinek. Užijte si posezení na schodech před chrámech a běžte se podívat dovnitř. Od našich přezdobených barokních kostelních interiérů se luteránská architektura liší opravdu výrazně. Katedrála stojí na Senátním náměstí, které je obklopeno krásnou neoklasickou architekturou a Sederholm House v jihovýchodní části je dokonce nejstarší kamennou budovou v Helsinkách.

Kaple Kamppi

Poslední zajímavost, na kterou bych chtěla upozornit, je kaple Kamppi. Kulatá dřevěná budova blízko nákupního centra v nejrušnější části Helsinek má sloužit jako místo odpočinku pro všechny, kdo potřebují chvilku klidu v každodenním shonu. Kaple ale zaujme na první pohled neobvyklou architekturou.

Parky

Hned u zálivu, kde kotví trajekt, je rozsáhlý park s hezkým výhledem na město a spousta klidnými zákoutími. Pokud vám zbývá trocha času do odjezdu trajektu, můžete relaxovat právě tady.

Polární záře

Polární záři lze obvykle pozorovat mnohem severněji, než kde jsme byli my. Ale při zpáteční cestě do Stockholmu jsme měli štěstí, že mimořádně silná polární záře byla pozorovatelná i v našich zeměpisných šířkách.

Škoda, že trajekt docela silně svítil a navíc se pohyboval, takže fotky vyšly rozmazaně. Na živo to byl ovšem fantastický zážitek, jako by po severní obloze tančila jasně zelená světla, míhala se sem a tam a vytvářela neuvěřitelné efekty. Rozhodně doporučuju se někdy mezi říjnem a březnem vydat na sever a zkusit polární záři zahlédnout.

Gastro průvodce Berlínem

Kavárny

Bonanza

Oderberger Straße 35, Prenzlauer Berg

První navštívená kavárna v Berlíně, podle všeho jedna z nejlepších. Z mého pohledu rozhodně jedna z nejstylovějších. Hipsterskému interiéru vévodí bar se strojem na espresso, za nímž se rychle otáčí stejně hipsterská obsluha. Uprostřed místnosti je ještě stůl s mlýnkem, strojem na filtrovanou kávu, vacupressem a kohoutkem na pitnou vodu.

Cappuccino překvapivě stálo pouze 2,90 eur a chuťově mu není co vytknout. Ještě lepší než samotná káva je pozorování obsluhy při její přípravě. Na klucích je vidět, že ji dělají opravdu s láskou a užívají si to.

Einstein Café

Unter den Linden 42, Mitte

Potřebovala jsem najít nějaký podnik v okolí Reichstagu, který by měl v sobotu otevřeno od osmi ráno. Pokud jsem nechtěla vzít za vděk Starbucks, jedinou další možností bylo Einstein Café. Na Foursquare na něj byly rozporuplné reakce, na jednu stranu vychvalovaly nejlepší Apfelstrudel v Berlíně, ale také kritizovaly laxní až nepříjemnou obsluhu.

Navíc jsem se bála, že kavárna bude snobská a předražená. Nic z toho však naštěstí nebylo pravdou. Interiér je sice nóbl, ve stylu klasických vídeňských kaváren, a obsluha má nažehlené uniformy, ale všichni byli moc milí, už ve dveřích mě zdravili a veškerý servis byl opravdu rychlý.

Objednala jsem si vídeňskou snídani, což byly vejce ve skle a pečivo s máslem a marmeládou, vše za sympatických 5,90 eur. K tomu cappuccino za 3,50 eur. Na snídani jsem si pochutnala a byla sytá celé dopoledne, nemůžu si na nic stěžovat. A nemusíte se bát ani případné „snobskosti“ interiéru, protože ji vcelku srazí přítomní turisté s batohy a v teniskách.

Pure Origins – Estate Coffee

Georgenstraße 193, Mitte

Původně jsem měla namířeno vedle do Wonderpots, ale k jejich škodě otevírali až o půl jedenácté, tak jsem skončila zde. Za barem stál milý Asiat, který mi během chvilky udělal cappuccino za 2,60 eur. Mělo trochu nakyslou vůni a já příznivcem kyselosti rozhodně nejsem, ale chuť naštěstí byla krásně jemná a vyvážená.

Kromě kávy nabízejí další horké nápoje, sladké i slané pečivo, plněné bagely a vlastní denní polévku (ten den veganská Paprika Curry za 3,90 eur). Kromě dobré kávy a široké nabídky jídla je velkým plusem, že otevírají už v sedm ráno.

Godshot

Immanuelkirchstraße 32, Prenzlauer Berg

Nenápadná kavárna, která má dvě patra a v každém asi čtyři stolečky. V horním patře je úžasně pohodlný gauč a výhled do hipsterského vnitrobloku. Kromě výborného espressa doporučuji domácí apple pie.

 

No Fire No Glory

Rykestraße 45, Prenzlauer Berg

Velice fotogenická kavárna, o které jsem schopná říct jen to, že mají výborné kafe, dobře se tam čte a můžete si nabít mobil.

Books & Bagels – Shakespeare and Sons

Warschauer Str. 74, Friedrichshain

To se tak procházíte Berlínem, abyste si ukrátili čas do odjezdu autobusu, a najednou přes ulici vidíte podnik s nápisem Books & Bagels. A přestože jste zrovna snídali, víte, že tohle je podnik přesně pro vás.

Jak už název napovídá, jedná se o bistro/kavárnu spojenou s knihkupectvím/antikvariátem. Za mě naprosto dokonalá kombinace. Jen nabídka trochu vyvolává rozhodovací paralýzu, protože bagelů mají asi 10 druhů – jen pečiva, nemluvím o tom, co všechno si můžete dát na ně. Ale upřímně nechápu, že majiteli nevadí, že mu hosté zaručeně sahají na knížky rukama upatlanýma od avokáda.

Yoli Frozen Yoghurt

Invalidenstraße 112, Mitte

Tohle není kavárna, ale samostatnou kategorii pro cukrárny dělat nechci 🙂 Jak je z názvu patrné, nabízejí zde mražený jogurt, zdravější a velice populární variantu zmrzliny.

Vyberete si jogurt bez příchuti nebo s příchutí a jednu z asi třiceti polev a posypek, od ovocných, přes oříškové až po čokoládové. Jak radí Lucka na svém blogu, nedávejte si nic karamelového, protože karamel na studeném jogurtu ztuhne a skvěle poslouží jako vytahovač plomb. Já vyzkoušela variantu s pistáciovou a kinderbuenovou polevou. Doporučuji pouze malou porci, je velká až až.

Bistra

Zweistrom

Kollwitzstraße 104, Prenzlauer Berg

Rychlé občerstvení, kde prý mají jednu z nejlepších schawarm v Berlíně. Nevíte, co je schawarma? Nečekejte nic převratného, jedná se o takový lepší kebab. Ale když říkám lepší, myslím tak desetkrát lepší než brněnský standard, ve kterém dostanete maso, hrst čínského zelí, plátek okurky a rajčete. Tady vám pita chleba naplní tolika druhy zeleniny, že některé z nich ani nebudete znát, a navrch přidají výborný mangový dresing.

Přiznám se, že já jsem schawarmu neochutnala, ale dala přednost falafelu. Výsledný pokrm byl prakticky stejný, jen maso nahradily cizrnové karbanátky. Za 3,50 eur luxusní oběd. Řekněte si jednoduše o „Schawarma im Brot“ nebo „Falafel im Brot“, chleba v tomto případě znamená dokřupava opečená pita, ne ty české žvýkací housky.

Viet Bowl

Straßmannstraße 41, Friedrichhain

Mé první setkání s autentickou vietnamskou kuchyní stálo za to. Vybírání v jídelním lístku, kde mě lákalo úplně všechno, jsem záhy vzdala a rozhodla se pro denní menu s názvem „Pho Bo něco“.

Očekávala jsem tedy variantu na známou polévku pho bo, ale v obrovské míse přede mnou byly naservírovány rýžové nudle s plátky hovězího masa v kokosové kari omáčce se zeleninou. Porce byla opravdu vydatná, ale protože jsem statečná holka, spořádala jsem ji celou.

K pití jsem vyzkoušela koktejl z kokosového mléka a „Jackfruit“. V životě jsem o tomto ovoci neslyšela, musela jsem si pak vygooglit, co to vlastně je, ale chuťově bych ho přirovnala ke žlutému melounu. Celý oběd vyšel na necelých 10 eur.

Babel

Kastanienallee 33, Prenzlauer Berg

Náhodou objevený podnik, který mě zaujal tím, že měl úplně obsazenou zahrádku a fronta od pultu stála až ven. Z toho jsem usoudila, že tu zřejmě prodávají dobré jídlo, a rozhodla se zastavit na večeři.

Servírují zde libanonské speciality, usazení návštěvníci před sebou měli obrovské talíře se vším možným a já zvolila jednoduše kafftu – něco jako čevabčiči z jehněčího masa v pitě. Opět skvělá volba a za 4 eura vydatná večeře, z níž mi ještě zbyl kus na snídani.

Hospody

Hopfenreich

Sorauer Str. 31, Kreuzberg

Mají piva od spousty malých lokálních pivovarů, v objemu dvě, tři a pět deci. Dát si malé pivo tady rozhodně není tak trapné jako v Česku 😉 Bohužel ceny jsou taky dost německé, kolem tří eur za malé pivo.

Vyzkoušela jsem nějaký druh IPA, jehož název jsem nedokázala ani vyslovit, natož si ho zapamatovat. Mám ráda černá karamelová piva, protože nejsou tak hořká, ale určitě si vyberou i milovníci klasiky.

Kuriozitou pro Čechy je, že v hospodě nabízejí „východoevropské speciality“, což je nakládaný hermelýn (fakt, s tvrdým Y), utopenec (drown man) nebo olomoucké tvarůžky (the last date). Němci prý mají problém pochopit, proč by někdo nakládat buřty. Já zase nedokážu pochopit, jak národu, který jí buřty s kečupem a kari kořením, může připadat divné buřty nakládat.

Godot Café/Bar

Kastanienallee 16, Prenzlauer Berg

Hospůdka, do které jsme šly cíleně kvůli ochutnání Bananenweizen, což je pšeničné pivo smíchané s banánovým džusem. Jakkoliv bizarně tato kombinace zní, nápoj chutná opravdu dobře. Koneckonců na radlery jsme si v Česku taky rychle zvykli. Doporučuju nepodléhat předsudkům a vyzkoušet.

Víkend v Berlíně III – Na skok v Postupimi

postupim

Den třetí

Ráno jsem zaskočila k Checkpointu Charlie, dokud nebyl obsypaný turisty. Ranní šero mu dodávalo docela zlověstnou atmoféru, která jen podpořila nevlídně se tvářícího sovětského a francouzského vojáka na fotografiích.

 

 

Postupim

Můj žaludek už protestoval proti zkoušení všeho, co je v Berlíně k jídlu a pití, a všechna turistická místa jsem měla prochozená, tak jsem se rozhodla jet ještě do Postupimi.

Nutno říct, že kdybych svůj žaludek přemluvila a oběhala pár dalších kaváren, udělala bych zřejmě lépe. Postupim mě ničím příliš neoslovila a zůstal mi z ní jen dojem, že jsem tam teda byla, mám odškrtnuto a už tam víckrát nemusím.

Postupim je vcelku velké město o 150 000 obyvatelích asi 40 minut jízdy S-Bahem od Berlína (celodenní lístek za 7,40 eur). Je známá především rozsáhlým parkem s několika paláci, které od roku roku 1990 patří na seznam světového dědictví UNESCO.  

Palác Sanssouci postavil Fridrich Veliký po vzoru Versailles, ale ve srovnání s francouzkou předlohou vypadá německá verze jako venkovská chatička. Park je krásný a udržovaný, jen dojem poněkud kazí, že se hned za ním tyčí typické sovětské paneláky.

V paláci Cecilienhof se konala známá postupimská konference po druhé světové válce. Ani v jednom zámku jsem nebyla, fronty vypadaly na hodně dlouho.

 

Jinak je v Postupimi ještě k vidění holandská čtvrť – několik ulic s roztomilými červenými domečky, které vybudoval Fridrich Vilém I. pro holandské řemeslníky. Asi aby se jim nestýskalo po domově.

 

Pro místní Rusy (kteří ale nevím, kde se tam vzali), je zase postavená ruská kolonie Alexandrowka. Domky působí opravdu realisticky, až čekáte, že z některého z nich vyjde Levin s Kitty. Navíc vypadají, že jsou skutečně obývané.

 

Po návratu do Berlína jsem měla ještě čas před odjezdem autobusu, tak jsem se narychlo zaskočila podívat do Tiergarten, asi největšího berlínského parku, jehož parkovou atmosféru trochu narušuje šestiproudá silnice, která ho celý protíná.

Uprostřed je vítězný sloup se zlatou sochou Viktorie na vrchu, kam se dá vylézt, a mimochodem na ní sedávali andělé ve filmu Nebe nad Berlínem. 

Víkend v Berlíně II – Ich bin ein Berliner

Den druhý

Na půl desátou jsem měla objednanou prohlídku kopule Reichstagu a cestou se chtěla podívat na Postupimské náměstí, Braniborskou bránu a stihnout snídani. Postupimské náměstí je ukázkou moderní architektury a naprosto nepochopitelně jedno z míst v průvodcích doporučovaných k navštívení. Popravdě nevím proč, na náměstí mi nepřišlo nic zvláštního, prostě kvádry z betonu, železa a skla. To už je mnohem zajímavější pařížská čtvrť Défense.

Braniborská brána byla symbolem rozdělení Berlína a nyní je symbolem znovusjednocení a jednou z hlavních berlínských dominant. Osvětlená vycházejícím sluncem to je vcelku pěkná monumentální stavba.

Budova Reichstagu je zvláštní svou skleněnou kupolí se soustavou zrcadel, které neustále odráží dostatek světla do jednacího sálu bez ohledu na polohu slunce. Do kupole se dá jít zdarma na prohlídku, ale je praktické se předem registrovat přes internet, abyste zkrátili bezpečnostní proceduru u vstupu. Prohlídku si objednáváte na určitý čas, dovnitř jsou totiž návštěvníci pouštěni po skupinkách.

  

Mladík nebo slečna v reflexní vestě vás dovede od „check-inu“ až dovnitř budovy do výtahu, který vás vyveze přímo ke kupoli. Vy nemáte kde zabloudit a ochranka si tím pojišťuje, že nepolezete, kam nemáte. U vchodu do kupole si můžete vzít audioprůvodce, který vám během procházení kupolí nahoru i dolů popisuje historii a zajímavosti o budovách před vámi.

  

Z kupole máte pěkný výhled na celý Berlín, ale kromě televizní věže jsou z ostatních památek nebo významných budov vidět jen vršky střech. Slavná televizní věž má 368 metrů a je nejvyšší stavbou v Německu.

Zajímalo by mě, proč nejvyšší stavbu udělali tak ošklivou. Eiffelovka je sice taky nudně jednobarevná a kovová, ale aspoň má elegantnější tvar. Věži ke cti slouží jen to, že je dobrým orientačním bode, protože ji uvidíte prakticky odkudkoliv.

 

Zářící zlatá kupole patří nové synagoze z poloviny 19. století, jež ovšem byla výrazně poničená během druhé světové války do dnešní podoby byla opravena v 90. letech.

  

Asi největší koncentrace památek přitahujících turisty je na Muzejním ostrově. V jednom z muzeí můžete vidět například masku královny Nefertiti, ale já jsem vevnitř nebyla nikde, protože mi za to ty fronty nestály.

Navíc jak poznamenal jeden můj kolega, v Britském muzeu je toho pohromadě víc a zadarmo. Kromě muzeí je dominantou ostrova Berlínská katedrála, obrovský dóm postavený na přelomu 19. a 20. století.

 

Muzejní ostrov byl s výjimkou parku v Postupimi jediným místem, kde jsem se potkala s většími davy turistů, jinak mi Berlín přišel po celou dobu ve srovnání s jinými hojně navštěvovanými evropskými metropolemi a navzdory prodlouženému víkendu docela prázdný.

 

Abych měla splněnou návštěvu všech doporučovaných náměstí, která za to nestojí, zašla jsem i na Alexanderplatz. Kromě toho, že to bylo hlavní náměstí východního Berlína, na něm dnes nic obdivuhodného není, je to takový čtvercovější Václavák, plný obchodů a davů.

 

Mnohem hezčí je vedlejší miničtvrť Nikolai se stejnojmenným kostelem, nejstarším kostelem v Berlíně pocházejícím ze 13. století.

 

 

Poslední turistickou atrakcí na pořadu dne byla East Side Gallery, zbytek berlínské zdi zachovaný jako místo pro graffiti. Některé kresby jsou skutečnými uměleckými díly a zůstává mi rozum stát, že sprejeři-vandalové jsou schopni stříkat své tagy a další klikyháky i přes jiné graffiti.

 

 

Pak už jsme s Luckou jen po vzoru místní mládeže nakoupily zásoby alkoholických i nealkoholických nápojů a relaxovaly ve Volksparku ve čtvrti Friedrichshain. Oproti Česku v Berlíně běžně potkáváte na ulici lidi všech věkových skupin s lahví piva v ruce. A nemyslím si, že by tím propagovali alkoholismus, naopak jsem za celou dobu na rozdíl od brněnského nádraží nebo Svoboďáku neviděla ani jednoho opilce.

 


Víkend v Berlíně I – hipsterská čtvrť a oslavy prvního máje

Do Berlína jsem se chtěla podívat už hodně dlouho. Každý, kdo tam byl, tohle město chválí. A protože jsem na prodloužený víkend na začátku května neměla program, konečně jsem do německé metropole vyrazila. Průvodce mi dělala kamarádka Lucka, která tu už několik let žije a o Berlíně navíc píše blog.

Pro cestu do Berlína jsem zvolila autobus Student Agency. Obecně dávám přednost vlakům, ale autobus byl o polovinu levnější a jel v lepších časech. Bohužel autobusové nádraží je dost z ruky a do centra je nejlepší dojet MHD.

Nejrychleji se v Berlíně dopravíte S-Bahnem („nadzemní metro“, takové městské vlaky) a U-Bahnem („podzemní“ metro, ale není to přesné označení, protože některé linky jsou skoro celé nad zemí).

 

V bývalém východním Berlíně jsou i tramvaje, které v západním nezavedli, protože považovali svoji síť U- a S-Bahnu za dostatečně propracovanou a navíc předpokládali, že se budou mít tak dobře, že každý západní Berlíňan bude záhy vlastnit auto. Tak na co tramvaje, že.

 

Nejpraktičtějším a nejlevnějším dopravním prostředkem by bylo kolo, ale já nerada jezdím někde, kde to neznám. Zvlášť když se tam dá očekávat hustá doprava. Navíc se při jízdě na kole ve městě soustředím na jízdu samotnou a ne na okolí. Při příští návštěvě už bych si ale kolo rozhodně půjčila, protože MHD je dost drahé (2,70 eur za základní dvouhodinový lístek, 6,90 za celodenní).

  

Den první

Páteční odpoledne v Berlíně jsem zahájila v moderní hipsterské čtvrti Prenzlauer Berg. Prošla jsem se Mauerparkem, který je kromě procházek a sportovních aktivit oblíbeným místem pro pikniky a grilovačky, a vyzkoušela jednu z nejvyhlášenější kaváren – Bonanzu (více o kavárnách a dalších podnicích v příštím článku).

 


Krásné počasí jsem si užívala při bloumání příjemným a klidným Prenzlauer Bergem. Je neuvěřitelné, že ač to byl východní Berlín, celá čtvrť je upravená, čistá, ulice plné stromů a zeleně, všude spousta překvapivě levných podniků s venkovními zahrádkami, neustále zaplněnými desítkami Berlíňanů.

 

Moc turistů se v těchto místech zjevně nevyskytuje, což jim v mých očích jen přidává. Hned jsem si vybrala dům, ve kterém chci bydlet. Pochopitelně jsem neomylně zvolila dům v nejdražší ulici v nejmódnější čtvrti.

 


Společně s Luckou jsme pak šly podél – dnes již neexistující – berlínské zdi až k pomníku Berlin Wall Memorial, kde je zachován kus zdi i se strážní věží. Řekla bych, že bylo jednodušší a bezpečnější zeď podkopat než přelézt.

 

 

 

Od zdi jsme se přesunuly na bývalé letiště Tempelhof, kam spojenci během blokády Berlína vedli letecký most na zásobování. Obyvatelé západního Berlína se měli nejlépe ze všech obyvatel západního Německa, protože jim dodávali dostatek všeho, co si jen uměli představit, a všechny technologické novinky, aby demonstrovali převahu kapitalismu nad socialismem.

 

Z letiště je dnes populární park, v jehož části si místní dokonce založili zahrádky. Kromě jednoho ponechaného letadla na původní účel prostoru odkazuje i to, že je místo opravdu rozlehlé a především větrné.

  

Z Tempelhofu jsme pokračovaly do Kreuzbergu, alternativní, punkové a anarchistické čtvrti, kde se právě konaly obří oslavy 1. máje. V ulicích tak byly desítky tisíc povětšinou černě oděných lidí, od teenagerů téměř po důchodce.

Proplétaly jsme se neskutečnými davy, asi jako kdyby se brněnský majáles konal v celé jedné městské části. V každém parku vystavěli koncertní pódium a na každém rohu stánky se vším jídlem, jaké si umíte představit, sliny se jen sbíhaly.

  

Berlín akce podobných rozměrů umí organizovat, všude se pohybovali desítky policistů a dokonce z bezpečnostních důvodů uzavřeli několik zastávek metra.

Navzdory mé averzi k rozdováděným davům jsem si tady docela užívala atmosféru, i když jsem popravdě většinu času myslela na to, jestli se to nezvrhne a nepřistane mi na hlavě kus cihly nebo aspoň kelímek s pivem (v lepším případě od piva).

  

Po občerstvení v hospodě s „východoevropskými“ specialitami už jsem jen zamířila na hostel, kde jsem ke své radosti byla na pokoji první a mohla si tak vybrat nejlepší postel a okupovat dosud čistou koupelnu. Bohužel brzy dorazila banda rozdováděných pubertálních Holanďanů, kteří mě o můj klid rázně připravili. Díky bohu za špunty do uší, jeden z nejlepších vynálezů na cesty.

Tip na prodloužený víkend: Krakov

krakov wawel

V Krakově jsem strávila dva týdny na letní škole Visegrad Summer School (kterou vřele doporučuju, pokud je vám téma středoevropského regionu jakýmkoliv způsobem blízké).

Město se mi líbilo tolik, že bych tam i bydlela, což jen tak o nějakém místě rozhodně říct nemůžu. A protože je Krakov za rohem a v květnu nás čekají hned dva prodloužené víkendy, máte skvělou příležitost se tam vypravit.

Jak a čím dojet do Krakova

Do Krakova se dostanete nejrychleji a nejjednodušeji z Ostravy/Bohumína Tiger Expressem (od 350 Kč za jednu cestu, trvá zhruba 2 hodiny). Já jsem v obou případech jela vlakem, jednou přímým nočním, jednou denním s přestupem v Katowicích, zpáteční jízdenka z Bohumína stojí kolem 700 Kč. Nevýhodou je, že oficiálně musíte mít povinně místenku na všechny vlaky v Polsku. V praxi si nevzpomínám, že by po nás někdy někdo místenku chtěl, ale záleží na vás, jestli to risknete.

Edit 2017: Do Krakova od letoška jezdí z Brna i Prahy Flixbus, ceny začínají na 249 Kč za jednosměrnou jízdenku.

Co v Krakově navštívit

Rynek główny

Centrem starého města je Rynek glowny, krakovské hlavní náměstí a největší středověké náměstí v Evropě.

Dominantou náměstí je Sukiennice, stavba vyrostlá na místě původních jednotlivých krámků s místním i cizokrajným zbožím, jež byla po staletí centrem obchodu. Název pochází ze slova sukno, protože právě látky byly jedním z hlavních středověkých vývozních artiklů.

Wawel

Královský zámek (hrad) ční nad řekou Vislou a kromě architektury a expozice královských klenotů láká návštěvníky výstavou, jejíž součástí je da Vinciho Dáma s hranostajem.

Vevnitř jsem nebyla, protože Wawel je rozdělen na několik okruhů, každý se platí zvlášť a stál kolem 10-15 zlotých. Navíc obecně moc nejsem na interiéry zámků, hradů a muzeí. Navštívila jsem jich v Česku i zahraničí desítky a už se mi všechny ty modré salonky a královské i královniny komnaty zdají stejné.

Na Wawelu ale stojí za návštěvu i nádvoří a okolí hradu a navíc je z něj krásný výhled na město.

Židovská čtvrť Kazimierz

Navštivte židovské muzeum, jednu z pěti synagog, toulejte se malými uličkami nebo se posaďte na náměstí a poslouchejte muzikanty hrající v některé z mnoha restaurací. Pokud byste byli v Krakově v době Festivalu židovské kultury, určitě navštivte nějaký koncert, atmosféra několika stovek židů z celého světa zpívajících s kapelou v řeči jidiš stojí za to.

Planty

Park táhnoucí se kolem dokola starého města. Potkáte v něm chodce, běžce, cyklisty, maminky s kočárky i důchodce na procházce. Je v nich i řada kaváren a restaurací.

Při procházce parkem nemiňte Floriánskou bránu, jednu z nejvýznamnějších polských gotických věží, která tvořila součást středověkého opevnění a přes kterou vedla královská cesta až na Wawel.

Procházka kolem řeky

Projděte se podél Visly po stezce pro pěší, sedněte si na zídku a pozorujte ruch kolem nebo si jen lehněte do stínu stromů a relaxujte.

Kościuszkova mohyla

K pomníku polského vojevůdce Tadeusze Kościuszkého na kraji Krakova vede pěkná procházka lesem. Pomník je jednou ze čtyř mohyl v okolí Krakova a byl vystavěn ve 20. letech 19. století. Později se stal součástí opevnění a dostala ho do správy armáda.

Vstup do opevnění a muzea stojí 12 zlotých a z vrcholu je krásný výhled na město.

Muzeum současného umění

Jediné muzeum, které jsem v Krakově navštívila. Váhala jsem mezi ním a vedle stojící továrnou Oskara Schindlera, ale vyhrálo moderní umění za 5 zlotých (pro nestudenty za 10 zlotých). Obecně modernímu umění moc nerozumím a třeba v Centre Georges Pompidou v Paříži se mi nelíbilo ani zadarmo, ale v Krakově byla moc pěkná výstava.

Kromě stálé expozice desítek grafik, plakátů, plastik a soch tam v době mé návštěvy byla výstava o zhoubné moci peněz. Některá díla byla jen hezká nebo zajímavá, jiná trochu děsivá, jako například oprátka opletená dolarovými bankovkami.

Továrna Oskara Schindlera

Znáte film Schindlerův seznam? A víte, že byl natočen podle skutečné události? Továrník Oskar Schindler opravdu během druhé světové války zachránil množství židů před deportací do koncentračního tábora. V Krakově hned vedle muzea současného umění můžete navštívit jeho továrnu na smaltované nádobí.

Co ochutnat z polské kuchyně

Klasickým polským rychlým občerstvením je zapiekanka. Vypadá jako půlka bagety a původní náplní jsou houby a sýr, ale dnes dostanete všechny možné varianty, na které si vzpomenete. Jak už je z názvu patrné, je zapiekanka zapečená. Nejlepší a asi největší výběr zapiekanek mají na Plac Nowy na Kazimierzi, stojí od 4 zlotých.

Polská kuchyně je hodně podobná například ruské, takže v ní najdete pirohy, zelné rolky, krémové polévky nebo klobásy. Pokud jste příznivci zdravé stravy a z přemíry mouky a živočišných tuků vám není nejlépe, zkuste restauraci Chiméra v ulici Świetej Anny, kde si vyberete ze salátového baru tolik druhů zeleniny, na kolik si vzpomenete.

Večer zajděte popít do hospody Bania Luka na Plac Szczepański, mají pivo za 4 zloté. Je tam spousta lidí, za hezkého počasí se postává venku, atmosféra hodně podobná hospodě Na stojáka v Brně.

Okolí Krakova

Osvětim

Hodinu cesty od Krakova se nachází jeden z nejznámějších koncentračních táborů druhé světové války – Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau). Není to veselý zážitek, vlastně mi místy bylo docela špatně a byly tam místnosti, kam jsem vůbec nebyla schopná vstoupit. Ale rozhodně si myslím, že by podobné místo měl navštívit každý.

Na prohlídku obou okruhů si vyhraďte alespoň tři a půl hodiny. Dovnitř můžete i individuálně bez průvodce, ale vřele doporučuji jít na komentovanou prohlídku. Každou hodinu jsou prohlídky v angličtině, v sezoně několikrát denně i v češtině. Vstupné 40 zlotých, pro studenty 30 zlotých.

Solný důl Wieliczka

Trochu doporučuji zajíce v pytli, protože ve Wieliczce jsem kvůli nedostatku času nebyla. Ale podle těch, co tam byli, rozhodně za návštěvu stojí. Projdete se třemi kilometry podzemních chodeb a vyšlapete celkem 800 schodů. Teple se oblečte, je tam kolem 15 stupňů, a vezměte si pohodlné boty. Na prohlídku včetně návštěvy muzea si vyhraďte tak tři hodiny. Jediným záporem je vstupné – 79 zlotých, případně 64 pro studenty.

Stockholm – ráj milovníků kávy a dezertů

Kam zajít ve Stockholmu na dobrou kávu? Těžko poradit pár konkrétních míst, protože moje odpověď zni „kamkoliv“. Vážně, nikde ve Švédsku jsem nenarazila na špatné kafe, dokonce i velké kelímky z řetězců à la Starbucks stojí za to.

(Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií, v době pořizování jsem neplánovala, že je někdy budu zveřejňovat.)

Především káva ve Stockholmu chutná všude hodně podobně, jako by všichni používali tu samou odrůdu. Na jednu stranu se tím bohužel ochuzujete o variabilitu, na kterou jsem já zvyklá třeba z Brna, na druhou stranu se nemusíte bát, že někde natrefíte vyloženě na nějaký humus. Chuť kávy je spíše hořká než kyselá, ale ne příliš hořká, je hodně výrazná a pro mě prostě specificky švédská. Vyzkoušejte a uvidíte.

Standardně téměř všude ve Stockholmu stojí espresso 30 kr, cappuccino a latté macchiato 35 nebo 40 kr. Loni bylo hitem flat white, což je cappuccino se dvěma dávkami kávy, letos jsem žádný univerzální hit nezaznamenala, snad jen nadměrnou popularitu kávy s sebou ze 7-Eleven. Ceny dezertů se pohybují kolem 30-35 kr.

Café Gråmunken AB

Västerlånggatan 18, Gamla Stan

Populární kavárna v hlavní uličce ve starém městě, údajně jedna z nejlepších káv ve Stockholmu. Mně popravdě káva zde chutnala stejně jako kdekoliv jinde. A stejně jako ve všech ostatních kavárnách, kde jsem byla, je třeba si jít objednat k pultu, obsluha neobsluhuje.

Espresso House

Västerlånggatan 57, Gamla Stan (popř. na nádraží nebo kousek vedle v budově hotelu Sheraton, Tegelbacken 6)

Populární skandinávský kavárenský řetězec, který má jen ve Stockholmu na desítku poboček. Přesto mi ale káva od nich opravdu chutná a doporučuju jejich muffiny.

Konkrétně v tomhle podniku ve starém městě byla loni opravdu milá servírka, která mě obeznámila s existencí flat white.

Mellqvist Kaffebar

Rörstrandsgatan 4

Podle recenzí na Foursquare jedna z nejlepších kaváren ve Stockholmu. Neposoudím, jestli nejlepší, každopádně hodně dobrá. Především ale doporučuju kanelbullar, což jsou doslova skořicové bulky, ale jejich hlavní chuť tvoří kardamom. Na to, že jsou z obyčejného těsta jako na naši vánočku, jim koření dodává neopakovatelný šmrnc.

7-Eleven

např. Birger Jarlsgatan 2

Nepříliš elegantní, zato low cost a celkem typicky stockholmská varianta (všimněte si, že se zeleno-oranžovo-červenými kelímky chodí každý druhy). V supermarketovém řetězci 7-Eleven dostanete libovolnou kávu a kanelbullar s sebou za 25 kr.

Kávu si do kelímku sice uděláte sami z automatu, ale švédské automatové kafe se s tím českým vůbec nedá srovnávat. Pokud navštívíte pobočku na výše uvedené adrese, můžete posvačit v parku naproti, případně kousek vedle u vody v přístavu.

Under Kastanjen

Kindstugatan 1, Gamla Stan

Skvěle hodnocená bezlepková restaurace, kavárna a pekařství, kde jsem bohužel nejedla, takže kvalitu nabízeného sortimentu neposoudím, ale podnik rozhodně vypadá moc pěkně.

Princess torta

Od podniků se dostáváme už pouze k dezertům. Princess torta je krémový dort obvykle s pistáciově zeleným marcipánovým potahem, další z typických švédských sladkostí. Za mě by tam mohl být jen krém a marcipán, těsto bych ani nepotřebovala.

Zdroj (i s receptem): http://www.bbc.co.uk/food/recipes/prinsesstrta_17336

Kladdkaka

Představte si ten nejčokoládovější dezert, který jste kdy jedli, zdvojnásobte čokoládovost a dostanete Kladdkaku. Z vlastní zkušenosti doporučuji celý dort, který koupíte v supermarketu Coop v oddělení mražených potravin (v podchodu do metra na hlavním nádraží, stanice Centralen).

Nechte povolit pár hodin při pokojové teplotě a můžete servírovat. Čokoládové orgie pro celou rodinu pořídíte za necelých 30 kr a stojí za to. (Nebo si ho dejte stylověji dle preferencí v libovolné kavárně.)

Kam na kávu nechodit

Netuším, jak chutná káva v českých pobočkách Costa Coffee, ale na budapešťském letišti teda nestojí za nic. Přesněji řečeno nápoj, co ve sklenici nebo kelímku dostanete, fakt nestojí za ty přemrštěné letištní ceny.

5 tipů, kam se jít ve Stockholmu podívat zcela zdarma

Skandinávie obecně je pro našince celkem drahá. Respektive ceny jsou zhruba stejné, například v Česku koupíte kávu za 40 Kč, ve Švédsku za 40 kr (švédských korun). Bohužel jedna švédská koruna jsou tři naše. Obecně nejdražší jsou věci patřící do sektoru služeb: doprava, stravování v restauraci nebo ubytování.

Podobně vstupy do muzeí stojí kolem 100 kr. I ve Stockholmu se však můžete minimálně jeden den zabavit aktivitami, které stojí za to a nebudou vás stát ani korunu. Jen se trochu naběháte.

1. Uličky starého města Gamla Stan

Gamla Stan znamená doslova staré město a nachází se hned kousek od nádraží. Na hlavním ostrově Stadsholmen kromě královského paláce najdete Nobelovo muzeum a několik velkých kostelů.

V hlavní nákupní uličce Västerlånggatan (ani nejde říct ulice, je fakt mrňavá) koupíte snad jakýkoliv suvenýr se švédským motivem, za návštěvu ale více stojí některá z řady kaváren (konkrétní tipy v příštím článku).

Jinak doporučuji zatoulat se spíše do vedlejších uliček a objevovat skrytá zákoutí.

Při tom bloudění ale nemiňte náměstí Stortorget s proslavenými barevnými domečky a Nobelovým muzeem. Je to nejstarší náměstí ve Stockholmu a původní středověké centrum města. Až budete mít uličky prochozené, zamiřte kamkoliv k vodě a pokračujte k bodu dva.

2. Vyhlídka Monteliusvägen a procházka podél pobřeží

e starého města přejděte po mostě na ostrov Södermalm a směřujte západně pořád do kopce souběžně s pobřežím. Projděte kolem malé kapličky a dávejte pozor, ať nepřehlédnete nenápadnou směrovku Monteliusvägen ukazující do ještě nenápadnější uličky mezi ploty (Google maps pro nápovědu). Otevře se vám nádherný pohled na Stockholm a můžete si pořídit fotky jak z turistického průvodce.

Z Monteliusvägen se pak vydejte podél pobřeží buď směrem na západ až k prvnímu mostu, na který narazíte – Pålsundsbron, přes ostrov Langholmen na větší most Västerbron a pak zpět na východ parkem a podél vody až k radnici.

Další možností je vydat se na opačnou stranu kolem ostrova Stadsholmen a ještě dál na ostrov Skeppsholmen, na který kromě muzea moderního umění táhne turisty především most s korunkou. Je na vás, zda vám připadá jako zajímavý prvek nebo kýč.

Ještě dál můžete pokračovat na ostrov Djurgården, kde najdete muzeum Vasa, Abba muzeum, přírodovědné muzeum nebo Skanzen – muzeum pod širým nebem. V muzeích se obecně všude platí vstup, ale procházky po pobřeží nebo v parcích jsou zadarmo a stojí za to i samy o sobě.

3. Relax v Hagaparken a krmení labutí

Na sever od centra, zhruba pětačtyřicet minut až hodinu pěšky od starého města, se nachází asi největší park ve Stockholmu – Hagaparken. V jedné části je malebný hřbitov, takový Père Lachaise zkombinovaný s parkem, ale ze známých lidí je tu pohřbený asi jen Alfred Nobel.

Park je velice rozlehlý, ale na každé křižovatce je mapa, kde se právě nacházíte a co je v parku k vidění. V centru najdete Měděný stran (podle mě vypadá spíše jako cirkusový) s restaurací a muzeem. O dalších stavbách v parku se dočtete na oficiálních stránkách.

Celý park se rozkládá kolem jezera (nebo moře? popravdě nevím, ale veškerá voda ve Stockholmu je sladká, i když by podle všeho měla být mořská), takže opět vybízí k procházkám. Asi jste si už všimli, že jsem trochu vysazená na promenády podél vody, ať už je to řeka, jezero nebo moře.

Po vodě pluje spousta labutí, kachen a dalších ptáků. Pokud máte dost odvahy, můžete labutě krmit přímo z ruky. Jsou dost krotké a na lidi zvyklé. Nám se naštěstí nestalo, že by se labutě rozzuřily ve chvíli, kdy jsme je krmit přestali, ale přibližujte se k nim na vlastní nebezpečí.

4. Městská knihovna

Ano, vážně vám doporučuju navštívit knihovnu. Tedy pokud jste aspoň trochu nadšenci do architektury nebo do knížek. Knihovna je veliká, se spoustou místností i kavárnou, ale největším lákadlem je hlavní kulatá místnost, od podlahy ke stropu obložená knihami.

Jsou zde knihy v několika jazycích, zkuste schválně najít nějakou v češtině. Adresa Odengatan 63, stavte se tu cestou do nebo z Haga parku a otevírací dobu zkontrolujte na stránkách knihovny.

5. Aktuální výstava ve Spritmuseu

Ve Spritmuseu je stálá výstava švédské alkoholové historie, kam je standardní vstup kolem 100 kr. Loni jsme tam ale narazili na dočasnou výstavu ikonických obalů gramodesek a cédéček posledních zhruba 60 let, kam byl vstup zdarma.

Kromě obalů jste si mohli spoustu desek i pustit a samozřejmě jste se o nich něco dozvěděli.

Letos v lednu skončila výstava Swedish Sin s podtitulem ”Sweden – more pornography, more suicides, more alcoholism and more gonorrhoea every year”, což rovněž zní dost zajímavě. Více si najděte na stránkách muzea.

+ 1 tip za peníze: Muzeum Vasa

V letech 1625-1628 byla na příkaz krále Gustava II. Adolfa postavena válečná loď pojmenovaná Vasa podle vládnoucí švédské dynastie. Loď měla demonstrovat sílu, proto v průběhu stavby byly přidávány další paluby s děly, což výrazně snížilo její stabilitu. To se jí bohužel stalo osudným, protože již při první plavbě loď nevydržela poryvy větru, naklonila se, natekla do ní voda a ona se potopila.

Na dně moře ležela Vasa až do roku 1961, kdy byla vyzvednuta a přenesena k ostrovu Djurgården, kde kolem ní byla vystavěna budova dnešního muzea. Vstupné je 130 kr, pro studenty 100 kr. Proč stojí za to ty peníze za vstup dát, se dočtete na stránkách muzea i v češtině.

Kdyby vám to nestačilo, podívejte se na článek mé kamarádky Patrície, která ve Stockholmu žije. Dočtete se v něm mimo jiné, ve které dny je do kterých muzeí vstup zdarma.

Jak se snadno a levně dostat do Skandinávie

Loni v dubnu a letos v březnu jsem byla na několikadenních výletech ve Švédsku a Finsku. Dala jsem dohromady několik článků, jak tam dojet, co tam dělat a vidět a pár užitečných tipů navíc.

Jak se dostat do Švédska

Pokud vyloučíme takové obskurní způsoby, jako jízda po zemi autobusem přes Dánsko (na jihozápadní pobřeží jezdí Student Agency, zpáteční jízdenka do Göteborgu za 3 700 Kč), je nejpraktičtější alternativou letecké spojení. U Stockholmu se nacházejí celkem tři letiště. Nejbližší a hlavní je Arlanda, kam doletíte s řadou různých dopravců z Prahy i Vídně. Ceny letenek začínají zhruba na 3 500 Kč.

Výrazně levnější je potom cestování s nízkonákladovými společnostmi. Na další stockholmské letiště Skavsta létá téměř denně Wizzair z Budapešti nebo Katowic. Já jsem loni zaplatila za zpáteční letenku z Budapešti 900 Kč, letos z Katowic dokonce jen 500 Kč.

Do Budapešti se dostanete z Brna vlakem za 800 Kč (zpáteční) nebo se Student Agency za 650 Kč, do Katowic z Ostravy/Bohumína Tiger Expressem za 800 Kč (výhoda je, že jede až na letiště) nebo Leo Express od 299 Kč za jednu cestu. Celkově je z Brna o něco levnější dostat se na letiště do Budapešti než do Katowic, ale můžete si nakombinovat přílet a odlet na různá letiště podle ceny letenek.

Update 2018: Z Brna i Prahy by měl do Katowic i Budapešti jezdit Flixbus, možná některé spoje budou cenově výhodnější.

Ze Skavsty i Arlandy přímo do centra Stockholmu jezdí autobusy společnosti Flygbussarna Za 139, respektive 99 švédských korun (kr) za jednu cestu. Jízdenku si kupte online, je otevřená a můžete ji po dobu jednoho měsíce použít na kterýkoliv spoj.

Odjezdy autobusů jsou přizpůsobeny časům odletů a příletů. Po příletu tudíž můžete jít rovnou na autobus, zpáteční spojení si najděte podle toho, kolik času si na letišti chcete nechat jako rezervu. Skavsta je malá a hodina bohatě stačí. Jen k autobusu přijďte alespoň půl hodiny před odjezdem, ať na vás zbude místo.

Cestování po Švédsku

Po Švédsku se dá docela levně (na tamější poměry) cestovat vlakem, pokud si koupíte jízdenku dostatečně dlouho dopředu. Například my jsme jeli ze Stockholmu do Falunu, což je zhruba 220 kilometrů, za 114 kr. Za jízdenky kupované na poslední chvíli zaplatíte i 650 kr.

Ze Stockholmu do dalších pobaltských měst

Stockholm je skvělým výchozím místem pro cesty do ostatních pobaltských států. Se společností Tallink (nebo Viking Line, ale s těmi nemám zkušenosti) můžete podniknout plavbu do Turku, Helsinek, Tallinnu nebo Rigy za pár korun. Já jsem byla dvakrát v Helsinkách, zpáteční jízdenka na čtyřlůžkovou kajutu se dá pořídit od 330 kr.

Pokud se domluvíte se třemi kamarády, máte zpáteční jízdenku Stockholm-Helsinki v přepočtu za 250 českých korun. Kajuta je fakt mrňavá, představte si ji jako takové větší kupé ve vlaku s vlastní minikoupelničkou. Žádný luxus, ale na přespání pohodlně stačí. A mimochodem, je to asi nejlevnější možnost ubytování „ve Stockholmu“ 🙂

My jsme s Markem letos měli štěstí, že jsme se trefili do extrémně žádaného a vyprodaného termínu, takže nám při check-inu slečna za přepážkou oznámila: „You have been upgraded.“, což v praxi znamenalo, že nás z nejlevnější kajuty na nejnižší palubě dokonce pod palubami s auty přesunuli nahoru do větší dvoulůžkové kajuty dvě patra nad hlavní promenádu.

Loď vyplouvá prakticky každý den kolem páté odpoledne, druhý den ráno jste v Helsinkách, kde máte zhruba sedm hodin na prohlídku a v podvečer plujete zpátky. Tyto plavby jsou zamýšleny především jako party pro mládež (erasmáky), která si na lodi nakoupí litry duty free alkoholu. Díky tomu je taky plavba tak levná, počítá se totiž s tím, že tam další stovky korun utratíte za občerstvení.

Pokud nechcete, nemusíte samozřejmě kupovat nic. Doporučuju si sehnat nějaké zásoby jídla na pevnině, protože na lodi jsou jen klasické restaurace, kde se nedoplatíte. Nebo si dáte dvě večeře a dvě snídaně za akční cenu 836 kr?

Annie Barrows, Mary Ann Shaffer – Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů

spolek-pratel-krasne-literatury-a-bramborovych-kolacu

Hlavní hrdinkou románu v dopisech s podivným a dlouhým názvem (jehož původ záhy odhalíte) je třicetiletá Juliet Ashtonová, spisovatelka, která se proslavila humoristickými protiválečnými eseji. Příběh se odehrává v Anglii krátce po skončení druhé světové války.

Hlavní zápletka začíná tím, že Juliet dostane dopis od Dawseyho Adamse, farmáře žijícího na ostrově Guernsey (součást Normanských ostrovů mezi Anglií a Francií), k němuž se dostala jedna z Julietiných bývalých knih.

Juliet si s Dawseym začne dopisovat a dozví se od  něj o Spolku přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek, který obyvatelé Guernsey založili v době německé okupace. Juliet hledá téma pro svou další knihu a příběh spolku ji zaujme natolik, že se vydá na ostrov poznat jeho obyvatele i jejich osudy osobně.

Kromě současné roviny odehrávající se během roku 1946 se příběhem prolínají vzpomínky jednotlivých obyvatel na dobu okupace, kdy žili v hrozných podmínkách bez dostatku jídla nebo dřeva na topení.

Juliet si jako ústřední postavu své knihy zvolí Elizabeth. Mladou, odvážnou a všemi oblíbenou ženu, jež byla na konci války nacisty odvedena do koncentračního tábora, protože pomohla ukrývat uprchlého vězně. O jejím dalším osudu ale nikdo nemá žádné zprávy.

guernsey-literary-potato-peel-pie-society

Historky z ostrova jsou vyprávěné nejprve jednotlivými obyvateli v dopisech pro Juliet a později především v korespondenci mezi Juliet a jejím nakladatelem Sidneym.

V knížce je výrazný kontrast mezi milými humornými příhodami dějícími se v Julietině přítomnosti a vzpomínkami na válku, kdy obyvatelé trpěli stejně lidé na okupovaných územích na kontinentu.

Navzdory vzpomínkám na válečné utrpení je to neuvěřitelně milá a pozitivní kniha, díky které určitě zatoužíte po návštěvě Normanských ostrovů.

Příběh mě chytl snad už od desáté stránky. Díky formě dopisů je psaný snadno čitelnou formou a díky pohledům jednotlivých postav vykresluje ucelený obrázek o celém dění.

P. S. Ano, knížka se mi líbila natolik, že jim mám česky i anglicky.

Čím se zabavit v Jerevanu a kam se jít podívat

jerevan

Kam v Jerevanu za turistickými zajímavostmi

Arménie mi obecně přijde méně turistická než Gruzie. Svědčí o tom i to, že v Gruzii jsou nápisy kromě gruzínštiny většinou i latinkou, v Arménii spíše azbukou (rusky). Nic jako informační centrum jsme nikde neobjevili, ale naštěstí jsme v hostelu dostali aspoň mapu.

Po Jerevanu se dá snadno dopravovat metrem, na rozdíl třeba od Prahy jsou zde zastávky fakt daleko od sebe. Potěší ale cena – jeden žeton za 100 dramů (v přepočtu zhruba 5 korun) a platí neomezeně dlouhou dobu, dokud neopustíte prostor metra.

Republic Square

Hlavní náměstí v centru s komplexem neoklasických budov (historické muzeum, budova vlády, ministerstvo zahraničí, hotel Marriott). Před muzeem je velká kašna s fontánami, kde se od jara do podzimu každý večer od deseti do jedenácti hodin koná vodotrysková a světelná show na klasické i slavné moderní melodie.

Historické muzeum na Republic Square

Podobně jako muzeum v Tbilisi ukazuje historii Arménie od počátku věků téměř po současnost. Expozice je rozdělena do dvou částí, ve starověké jsou veškeré popisky i v angličtině, ale bohužel v části věnující se modernější historii je sotva jedna anglická cedule v každé velké místnosti.

Zejména u arménské genocidy či u období SSSR je víc než škoda, že si o tom moc nepočtete. Vstup 1000 dramů, pro studenty 300.

Northern Avenue a Opera

Pěší zóna (momentálně se její povrch bohužel rekonstruuje) vedoucí od Republic Square na sever až k budově opery, která byla zřejmě postavena po vzoru slavné Semper Oper v Drážďanech.

Parky kolem centra

Všechny krásné, udržované, plné kaváren, na zavlažování trávníků snad spotřebují v Jerevanu více vody, než na všechno ostatní dohromady.

Kaskády

Od opery parkem dále na sever se dostanete až ke kaskádám, schodovitému komplexu, odkud je krásný výhled na celé město. Za hezkého počasí (prý hlavně po ránu) je v dálce vidět hora Ararat.

Nahoru můžete vyběhnout pěšky nebo se uvnitř svézt eskalátory (zdarma). Součástí je i muzeum mecenáše umění Cafesjiana, takového arménského Gugenheima.

Katedrála sv. Řehoře Osvícence (Gregory the Illuminator)

Pět minut pěšky od Republic Square, dokončená v roce 2001 k 1700. výročí přijetí křesťanství v Arménii. Zemi na křesťanství obrátil právě Řehoř, a stal se tak arménským patriarchou. V katedrále jsou dokonce jeho ostatky, které sem byly vráceny z Vatikánu.

Modrá mešita

Arménie byla první zemí, která přijala křesťanství jako státní náboženství v roce 301. O její území se však dlouhodobě přetahovala Persie s Osmanskou říší a nemuslimové byli značně perzekuováni.

Dnes je snad jedinou připomínkou dřívější muslimské nadvlády mešita kousek od centra Jerevanu stojící v nenápadné zástavbě a obehnaná vysokou zdí. Do zahrady k mešitě se volně dostanete, přímo do mešity jako nemuslimové nesmíte.

Památník arménské genocidy

Je na kopci dost daleko od centra. My tam sice došli pěšky, ale pro vaše vlastní dobro doporučuji zejména v letních vedrech jet raději taxíkem. Součástí monumentálního komplexu je i muzeum, ale letos je bohužel zavřené, protože se rekonstruuje kvůli stoletému výročí příští rok.

Budova hlavního nádraží

Minimalistističtější verze neoklasických sovětských „mrakodrapů“ jako například Palác kultury i nauky ve Varšavě.

Kam v Jerevanu na jídlo

Restaurace s typickou arménskou stravou vám bohužel nedoporučím, v žádné jsme nebyli, protože jsme se stravovali především po fast foodech a supermarketech. Stejně jako v Tbilisi ale doporučuju ve větších supermarketech navštívit chladící pult s hotovými potravinami, je to hodně levná varianta, jak ochutnat místní jídlo.

V Jerevanu mě stála večeře mezi deseti a dvaceti korunami. Vyzkoušela jsem závitky z vinných listů plněné směsí rýže a koření, pečivo trochu připomínající slané koblihy se spoustou bylinek zapečených v těstě a brambory plněné houbovou směsí.

Naproti Theatre hostelu je restaurace Pizza di Roma, kde mají hosté hostelu 10% slevu. Za 1800 dramů nabízejí velký salátový bar, kde si můžete vybrat snad z dvaceti různých arménských salátů – od jednoduchých zeleninových, s fazolemi, brambory, sytých směsí s jogurtem nebo majonézou až po cosi jako krabí tyčinky.

Bohužel jsem pochopila, že bar funguje jako all you can eat, ale je to jen all you can put on your plate in one time. Takže si na ten malý talířek naberte, co se vejde.

Uspokojení všech tužeb: Co je v Gruzii k vidění a k jídlu

tbilisi

Kam v Tbilisi za typickými turistickými atrakcemi

Vedlejší uličky starého města i kdekoliv jinde – poznáte pravou Gruzii a dokážete leccos vyčíst i o charakteru místních obyvatel. Třeba že nikomu příliš nezáleží na udržování silnic, natož fasád domů, ale netypičtějším autem v Tbilisi je mercedes a telefonem iPhone.

Národní muzeum na Rustaveli avenue

Od pravěku až po část věnovanou sovětské okupaci. Bezpočet zajímavých exponátů, popisky a vysvětlivky jsou většinou i v angličtině, uděláte si ucelený obraz o gruzínské historii. Vstup pro studenty 1 lari.

Národní galerie na Rustaveli Avenue

Obsahuje velkou sbírku světově asi nejznámějšího gruzínského malíře Nika Pirosmaniho. Pokud vás zajímá umění, nenechte si ji ujít.


Kostel svaté trojice (Sameba)

Navzdory starobylému vzhledu byla postavena v letech 1994–2002. Je to největší kostel v Gruzii a nejvyšší pravoslavný kostel na světě. Otevřený až do pozdního večera, vstup zdarma. Ženy musí mít v pravoslavných kostelech zakrytou hlavu, vezměte si proto s sebou raději nějaký šátek. Ale nezoufejte, pokud ho nebudete mít, ve většině kostelů si ho můžete zdarma vypůjčit.


Pevnost Narikala

Vyšplhejte se k ní po schodech nebo se svezte lanovkou od Europe Square. Na lanovku platí čipová karta na metro (koupíte ji i přímo u lanovky, stojí 2 lari, je vratná a funguje jako elektronická peněženka) a cena za jednu jízdu je 1 lari.


Mtsasminda

Park, televizní anténa a velké ruské kolo na nejvyšším kopci nad Tbilisi. Dojdete tam pěšky nebo lanovkou (funicular) z Rustaveli avenue. Lanovka stojí dvě lari, ale musíte si koupit ještě spešl nevratnou čipovou kartu za 2 lari. Alternativou je na kopec dojít od Narikaly.

Cesta trvá necelé dvě hodiny, je dobře vyznačená na mapě a prakticky se nejde ztratit, protože celou dobu jdete po vybudovaných schodech nebo mostech. Navzdory prvotnímu dojmu to není taková vysokohorská túra.


Bleší trh v parku u Dry Bridge

Na rozsáhlém bleším trhu najdete v jedné části spoustu obrazů a v druhé snad veškerou veteš, na kterou si vzpomenete. Sranda je, že spoustu z těch věcí denní potřeby bych ještě našla buď doma nebo u babičky na půdě.


Bridge of Peace

Moderní most ve tvaru luku postavil italský architekt Michele De Lucchi , který má na svědomí i nový prezidentský palác.

Sírové lázně

Teplé prameny byly objeveny tehdejším gruzínským králem, který v těchto místech lovil. Prameny daly dokonce jméno městu, starogruzínské slovo tpili znamená teplý. Lázní je celkem pět, nachází se všechny kousek od sebe u řeky. Vyberte si mezi veřejnými a soukromými bazény (veřejné jsou zpravidla rozdělené podle pohlaví), ceny se pohybují od 2 do 50 lari na osobu podle toho, jaký luxus si dopřejete.

Kam v Tbilisi na jídlo

Gruzie je obecně turisticky dost přívětivá země. Hned v Kutaisi na letišti jsme dostali pravidelně aktualizovanou brožuru Tbilisi in your pocket, kde se přehledně dozvíte vše, co se vám ve městě může hodit, včetně tipů na zajímavá místa nebo kam se jít najíst. Restaurace jsou rozděleny podle typu kuchyně, ale skutečně nechápu, proč by někdo jezdil do Gruzie, aby tam jedl suši.


S místními restauracemi v centru prakticky neuděláte chybu, jídelní lístky jsou kromě gruzínštiny zpravidla i rusky a anglicky, případně v nich najdete obrázky. Největší koncentrace dobrých podniků je kolem ulice Leselidze vedoucí od Freedom Square k řece (pozor, na některých mapách je uvedena jako Kota Apkhazi).



Typickými jídly jsou chačapuri (kulatá placka plněná sýrem), variantou je adžarské chačapuri, což je něco jako loďka z těsta, v níž je sýr a vajíčko. Dále chinkali (vařené „měšce“ z těsta plněné typicky masem, případně sýrem, houbami či bramborami), které se jedí rukama tak, že je držíte za těstovitý vršek a vysrkáváte náplň.

Vršek se prý nejí, nýbrž ho necháváte na talíři jako důkaz, kolik chinkali jste snědli. Mně jich k večeři bohatě stačilo pět, ale pokud se vás někdo bude ptát, kolik chinkali jste schopní sníst, neuvádějte číslo menší než deset, ideálněji alespoň patnáct.

 

Většina typických gruzínských jídel je vlastně varianta na těsto plněné něčím, dalším příkladem jsou lobiani, kulaté placky připomínající chačapuri, ale plněné rozmixovanými fazolemi. Hojně se používá lilek, například pečený a plněný pastou z vlašských ořechů (název zjistím), fazole a houby. Navzdory mým předchozím obavám nebylo zdaleka v každém jídle maso i vegetariáni se v Gruzii nají královsky.



Jako dezert doporučuji čurčili – podivně vypadající načervenalé pendreky, visící na provázcích v obchodech na každém rohu. Nebojte se podezřelého vzhledu, jsou to vlašské ořechy v želé ze šťávy z hroznů. Pokud toužíte po tradičnější sladkosti, jděte na zmrzlinu do Luca Polare na Leselidze.

Má pověst nejlepší zmrzliny v Tbilisi, což dokazují neustálé dlouhé fronty. Nenechte se odradit ani jimi ani cenou – kopeček stojí 2,50 lari. Tedy kopeček, ona je to porce odpovídající minimálně třem českým typickým kopečkům, jedna fakt stačí.

K pití si dejte některé z výborných gruzínských vín, mají úžasná sladká červená, případně vyzkoušejte místní kvas.

Kazbegi

Horská vesnička na severním Kavkazu se nachází zhruba 10 kilometrů od ruských hranic. Dostanete se sem maršrutkou z tbiliského nádraží Didube za 15 lari. V současnosti se oficiálně jmenuje Stepantsminda, ale stále je známější pod svým původním jménem odvozeným od nedaleké pětitisícovky Kazbeg.

Kromě překrásných hor samotných láká turisty do Kazbegi především kostel svaté trojice (Sameba) na kopci nad vesnicí. Pohodlně tam po stezce dojdete za dvě hodiny pěšky, línější se mohou svést taxíkem, ale místní jsou v tomhle docela vydřiduši, za pětikilometrovou cestu tam a zpět zaplatíte od 40 lari.


Jedinou nepříjemností a potenciálním nebezpečím jsou neuvěřitelně rychlé změny počasí. Vyšli jsme nahoru za slunečního svitu, ale první krátká přeháňka nás chytila už cestou tam, po výstupu na vrchol pak následoval pořádný liják.

Uvažovali jsme, že bychom se dolů svezli taxíkem, ale všechna auta nahoře byla plně obsazená a kdyby pro nás jelo nějaké zezdola, platili bychom aspoň zmíněných 40 lari. Rozhodli jsme se, že si raději užijeme divokost Kavkazu se vším všudy a dojdeme dolů pěšky navzdory dešti. Většina cesty vedla lesem, kde to ani příliš nefoukalo, a na vytrvalou sprchu jsme si po chvíli zvykli.

Nejvíc nás ale vyvedlo z míry, když zhruba v polovině kopce vedle nás zastavilo auto vedoucí dolů asi tři lidi. Nabídli nám, že nás za 70 lari taky svezou. Jo, 70 lari a mysleli to vážně. S nevěřícím výrazem jsme je rychle odbyli.

Lidé na Kavkazu jsou obecně sice velice milí a nápomocní, ale občas se stane, že se budou snažit vydělat na vaší nouzi či nevědomosti. Kam se hrabe západní kapitalismus. V takovém případě se je nebojte rázně odmítnout.