Émile Zola – Nana

V rámci rozšíření základních znalostí o klasické literatuře jsem se pokoušela přečíst několik francouzských velikánů 19. století. Hugovi Bídníci mě bavili, ale většinu realistických a naturalistických děl jsem odložila po pár stránkách. A to jsem se o Lesk a bídu kurtizán pokoušela asi třikrát. Výjimkou je Zolova Nana, tu jsem přečetla s chutí.

Román Nana je součástí cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem Přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství, na kterém Zola pracoval přes dvacet let. Velice podrobně a živě v něm zachycuje všechny vrstvy francouzské společnosti 2. poloviny 19. století.

Nana, dcera hlavní hrdinky předchozího Zolova románu Zabiják, se díky své kráse dostane z bídy do přízně bohatých mužů. Nejprve se živí jako luxusní prostitutka, pak dostane možnost zahrát si v divadelním představení, kde okouzlí celou Paříž (snad až na počestné dámy).

Nana si dokáže všechny muže omotat kolem prstu, využívá je a vysává z nich peníze. Ovšem když upadne do bídy a je smrtelně nemocná, zjišťuje, že vlastně nemá žádné přátele a je všem lhostejná.

Nana je zkažený rozmazlený fracek, který využívá všechny kolem sebe a svým roztomilým kukučem si vždycky vybrečí, co chce. Zcela jí chybí sebereflexe a když se něco nedaří, vždy považuje sebe za oběť a okolní svět za pachatele veškerého příkoří.

Ze začátku chvíli trvá, než se do knihy začtete a zorientujete, kdo je kdo. Zola vás hodí doprostřed děje, kde se prochází celá plejáda postav, jež nejsou nijak představeny. Jinak je ale Nana zajímavou psychologickou studií. I když máte většinu času chuť ji proplesknout, minimálně chvílemi jí závidíte její schopnost získat vše, co chce. A na konci je vám jí i docela líto.

Západní eurotrip V: Rakousko – Německo – Rakousko – Slovensko – Rakousko – Německo

Den patnáctý 27. srpna

Hned ráno jsme se vydali na nádraží a chtěli pokračovat do Benátek. Ve vlaku jsme se nejprve dohadovali se spolucestujícími, kdo že má na které sedadlo místenku, a poté s průvodčím, který po nás chtěl nějaký příplatek. Ukazovali jsme mu materiály k jízdence, podle kterých bychom měli jet zadarmo, ale on tvrdošíjně trval na svém. Řekli jsme, že teda na příští stanici vystoupíme, ale místo toho jsme se jen přesunuli do jiného vagonu. Tamní průvodčí po nás žádné peníze nechtěl, tak jsme se jen utvrdili v našem přesvědčení, že to někdo prostě zkouší, jestli z nás náhodou nedostane nějaké peníze navíc.
 
 
Bohužel ve vlaku nefungovala klimatizace, bylo horko a strašně vydýchaný vzduch, dělalo se mi z toho špatně a měla jsem hlad, tak jsme se rozhodli vystoupit v Anconě, dát si pauzu a dál pokračovat později. Vzápětí jsem ale při prohledání tašky zjistila, že nemám peněženku. Buď si ji přivlastnil někdo z naštvaných spolucestujících v prvním vagonu, nebo mi musela vypadnout při stěhování mezi vagony, případně už v Bari na nádraží.
 
 
Šla jsem to hlásit na policejní služebnu na nádraží, kde jsem napřed půl hodiny čekala, než se mě někdo ujal, a pak rukama nohama vysvětlovala, co se mi stalo. Jeden z policistů naštěstí uměl trochu anglicky a navíc mi pomáhal tlumočit kluk Vladimir z Ruska, který si tam nabíjel telefon, protože to bylo jediné místo, kde měli zásuvku. Policista se mnou sepsal hlášení, dokonce zavolal na nádraží do Bari, jestli se tam peněženka nenašla. Když zjistil, že jsem v ní měla jen asi třicet eur, ISIC a kartičku pojišťovny, naprosto nechápal, proč to hlásím, když jsem nepřišla o kreditní kartu. Naštěstí jsem většinu peněz měla zahrabanou v batohu a do peněženky dávala vždy jen částku k okamžité útratě, ale stejně to naštvalo. Nejvíc mě mrzela ztráta peněženky, neboť to byla má oblíbená malá cestovní, se kterou už jsem projela dvě třetiny Evropy.
 
 
Do Benátek jsme dorazili kolem osmé večer a rovnou se vydali na noční prohlídku města. I přes pozdní hodinu tam bylo celkem dost lidí, jsem ráda, že jsme se tam nemuseli motat ve dne. Marek už v Benátkách byl, ale rozhodně si nepamatoval, kam bychom se z nádraží měli vydat. Snažili jsme se jít podle šipek směrujících nás k Plaza San Marco a podobně, ale šipky byly dost neurčité a nacházely se hlavně v místech, kde nebyly moc třeba, zatímco na křižovatkách chyběly. Navíc kvůli četným kanálům jsme museli dost bloudit sem tam a hledat mosty.
 
Nakonec jsme přeci jen dorazili k cíli. Na hlavním náměstí ještě pořád otravovali prodavači kýčovitých různobarevných blikajících blbostí, které nepochopitelně nazývali suvenýry. Jinak se mi v centru města moc líbilo, u spousty restaurací hrála živá hudba, takže já mám Benátky spojené s tancováním tanga za poslechu známých melodií u Canalu Grande. Jediná věc, která kazila dojem, byl opravovaný Most vzdechů spojující soudní síň s vězením, který byl celý i s přilehlou budovou zakrytý reklamou na L’Oréal. Protože vy za to stojíte.
 
 
U Canalu jsem (opět!) našla na zemi mapu Benátek, mohli jsme se tak aspoň trochu zorientovat, kde jsme a kudy jsme procházeli. Zpátky k nádraží jsme se vydali jinou cestou, abychom prozkoumali ještě další část města, ale opět to bylo spíše bloudění jen zhruba přibližným směrem, protože ulice nebyly značené a nákresu na mapě odpovídaly jen velice přibližně.
 
 
V centru nebylo kde přenocovat, odjeli jsme proto vlakem na pevninu na nádraží Venezia Mestre a spacáky si rozložili na konci jednoho vzdáleného peronu. Kolem  nás sice celou noc jezdily vlaky, ale kupodivu ani příliš nerušili. Navíc kromě Barcelony, kdy si Marek nechal tašku hloupě položenou jen vedle sebe, se nám za celou nikdo nepokusil takhle venku nic ukrást, ani se k nám nikdo nepřibližoval. Asi se nás bezdomovci báli víc než my jich.
 

 

Den šestnáctý 28. srpna

Ráno jsme přejeli sever Itálie a přes Rakousko až do Mnichova, kde jsme byli už ve tři odpoledne. Po krátké procházce městem, na kterém je všude vidět jednak německá spořádanost a uklizenost, jednak množství peněz, kterými Bavorsko oplývá, jsme se rozhodli zajet podívat k mým prarodičům do západních Čech. Cesta z Mnichova trvá asi čtyři, takže to není tak veliká zajížďka, a za vanu plnou horké vody a pohodlnou postel nám to stálo.
 

 

Den sedmnáctý 29. srpna

Ráno zpět do Mnichova a odtud dál do Rakouska. Dojeli jsme až do Linze, ale Marek se nechtěl jít do města vůbec podívat, tak jsem vyrazila na krátkou túru sama. Navzdory mému přesvědčování a několika nalezeným parkům Marek nechtěl spát ve městě, proto jsme se jen místním vlakem přesunuli do nějaké vesnice kus od českých hranic a postavili stan kousek od zastávky u kopy sena.
 

 

Den osmnáctý 30. srpna

Další den téměř výhradně ve znamení cestování německy mluvícími zeměmi. Už jsme byli oba dost unavení a nechtěli výlet příliš prodlužovat, proto jsme vynechali i Vídeň. Já tam už byla dvakrát a Marka příliš nezajímala. Prý si tam může kdykoliv dojet z Brna. Až odpoledne jsme dorazili do Bratislavy, kde jsme pak trávili čas do posledního vlaku směr Česko. Nádraží je fakt hrozné, já být Američan, tak si připadám, že jsem se fakt ocitl ve filmu Eurotrip. 
 
 
Samotné centrum je pak sice malé, ale už upravené a hezké. Jen je Bratislava překvapivě drahá, káva stála víc než v Mnichově na nádraží. Navíc je město dost roztahané a nádraží je daleko, museli jsme dělat časté odpočinkové zastávky.
Večer jsme se už rozjeli směr Brno.
 

 

Den dvacátý 1. září

 

Protože nám ještě platila jízdenka, rozhodli jsme se ji s Markem každý využít pro cestu domů. Bohužel ale jízdenku nelze využít pro cestování zemí, kde máte trvalý pobyt, takže Marek musel jet přes Slovensko a já přes Rakousko a Německo. Ještě jsme spolu dojeli do Vídně, odkud pak Marek pokračoval do Bratislavy a Žiliny a já přímým vlakem do Mnichova. 
 
 
Chtěla jsem se ještě zastavit v Salzburku, ale dost pršelo a samotné se mi do města nechtělo, dojela jsem proto rovnou do Mnichova. Vlak do Prahy bohužel vůbec nenavazuje, musela jsem na nádraží čekat snad tři hodiny a jediné přijatelné vcelku teplé místo byl Burger King. Koupila jsem si hamburger za euro, abych před sebou měla tác a vypadala jako seriózní zákazník a krátila si dobu čekání čtením druhého dílu Bídníků.
 
 
První díl jsem měla s sebou na cestě, ale dočetla jsem ho už v Belgii, a protože se mi s tou kilovou bichlí nechtělo po zbytek cesty tahat, nechala jsem ho ve vlaku v Gentu. Stejně oba svazky stály necelých sto korun. Takže kdybyste někdo sháněl druhý díl Bídníků, stačí říct, ráda věnuji. Bez prvního dílu se mi totiž nelíbí.
 
 

Západní eurotrip IV: Itálie – vedro, neochotná obsluha a ztracená peněženka

Den třináctý 25. srpna

Ráno jsme hned pokračovali do Říma. Bohužel je pořád děsné horko, vůbec nemáme sílu chodit po městě pěšky. Ze své předchozí návštěvy si pamatuji, že všechny hlavní památky jsou podél trasy autobusu 164, který jede přímo od nádraží.

Pochopitelně si nekupujeme lístky, nechce se nám je shánět a do narvaného busu by se stejně žádný revizor nevešel. Autobus má navíc nějaké technické potíže, trvá snad půl hodiny, než konečně vyjede.

Čekání si krátíme ovíváním vším, co nám přijde pod ruku, a konverzací s jednou Chorvatkou na téma neschopnosti italských služeb a zkaženosti české i chorvatské vrcholné politiky. Spousta Chorvatů zjevně není nadšená z chystaného vstupu do EU.

 Cesta autobusem není tak jednoduchá, jak jsem předpokládala. Zastávky jsou hlášeny jen příležitostně, názvy neodkazují na žádné známé objekty a já se vůbec nedokážu zorientovat.

Když už jedeme dost dlouho a pořád nemůžeme narazit na nic, co bychom poznali, raději navrhuji vystoupit a aspoň ke Koloseu dojít podle šipek. Vzhledem k vedru a velkým frontám ani nejdeme dovnitř, raději se usadíme v blízké restauraci a dáme si pizzu k obědu. V centru Říma pizza za šest eur? To není špatné.

Koloseum

Po obědě opět chytneme bus 164 a dojedeme k chrámu sv. Petra. Až tady mi dojde, že jsem se svou navigací byla úplně mimo, protože daný autobus spojuje dvě římská nádraží, ale my jsme kdysi bydleli u toho druhého a trasu jezdili z opačného směru. Proto se mi teď všechno zdálo tak divné a nemohla jsem se vůbec zorientovat, kde se právě nacházíme.

I v Římě se nám nakonec podařilo sehnat mapu až ke konci dne v naprosto zapadlém informačním centru. Jen díky ní jsme pak našli fontánu di Trevi.

Den čtrnáctý 26. srpna

Říkali jsme si, že poznáme pravou Itálii, která se podle jedné mé kamarádky nachází až od Říma na jih. První ranní zastávka byla hned v Neapoli, ale hned po východu z nádraží jsme se s Markem oba vyděsili, jak to tam vypadá, a rozhodli jsme se rychle pokračovat dál, jen co si nakoupíme.

Neapolská zákoutí

Obchod vypadal stejně špinavě jako zbytek města, v uličce mezi regály stály bedny s volně se válejícím syrovým masem a mně se nešťastnou náhodou podařilo při natahování pro minerálku dost nešikovně říznout o ostrý okraj police.

Ani to nebolelo, ale rána byla překvapivě hluboká, krve jak z vola a já myslela jen na to, že v téhle špíně určitě něco chytnu a ten palec mi do večera zčerná a odpadne. Ani jsem si ho nemohla strčit do pusy, abych nekrvácela na podlahu, protože bych kromě otravy krve dostala i otravu žaludku. Použila jsem veškerou dezinfekci, co jsme měli, a doufala, že to snad přežiju.

Rychle jsme se vrátili na nádraží a po prohlídce mapy a jízdních řádů Marek rozhodl, že pojedeme do Tarentu, teď už nepříliš známého a nepříliš navštěvovaného města úplně na jihu, které ale Marek znal z nějaké počítačové hry. Vlak byl docela prázdný, dospávali jsme a čtyřhodinová cesta utekla jako voda.

Dokumentační fotka 2 v 1 – Vesuv a neuvěřitelně špinavé okno vlaku

V současné době bohužel v Tarentu vůbec nic není, snad jen vcelku impozantně přeplněný přístav. Chtěli jsme si aspoň zajít na oběd, ale italští číšníci se zrovna nepřetrhnou. V jedné restauraci jsme napřed velice dlouho čekali na lístek, pak se přišli zeptat na pití, po několika minutách, aniž by donesli to pití, se teprve přišli zeptat na jídlo.

Na moji objednávku číšník vcelku bez zájmu řekl, že špagety už nemají a mořské plody že taky nejsou. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla buď špagety s mořskými plody, nebo špagety s čímkoliv, nebo mořské plody s jakýmikoliv těstovinami, se mi možnosti toho, co mi můžou nabídnout, zdály docela široké. Číšník však snahu neprojevil a ještě se tvářil otráveně.

Přístav v Tarentu

Zvedli jsme se a odešli jinam, aniž bychom pochopitelně nechávali peníze za stále nedonesené pití. V další restauraci obsluha sice vypadala přívětivěji, ale kvůli poněkud vyšším cenám jsme si chtěli dát jen pizzu, která jediná byla za rozumné částky.

Bohužel pec na pizzu roztápějí až ve tři a bylo teprve půl druhé. Tarentští restauratéři na nás moc nevydělali. Respektive teda nic, protože jsme další podniky raději nezkoušeli a vydali se vlakem zpět na sever, ovšem tentokrát podél východního pobřeží.

Tarento

Po pár hodinách jsme dorazili do Bari, univerzitního města a jednoho z nejmalebnějších míst, které jsem v Itálii navštívila. Zamířili jsme od nádraží rovnou k pláži. Paní v informačním centru nám sice vysvětlovala, jak tam dojedeme autobusem a vypadala dost vyděšeně, že chceme dojít pěšky, ale my jsme ji bohužel nebrali příliš vážně, tak jsme snad hodinu pochodovali po vcelku rozpáleném městě s batohy na zádech.

Velice zajímavá a rozmanitá italská krajina

Na pláži jsme se trochu vzpamatovali, ale Marek byl přesto unavený, proto jsem do centra vyrazila sama. Itálie je báječná země na zvednutí sebevědomí. Pořád mě někdo zdravil, chválil bůhví co, dával přednost nebo něco nabízel. Samozřejmě jsem si uvědomovala, jak vypadám po dvou týdnech ne cestě, v zaprášeném oblečení a nenamalovaná, ale stejně mě italské lichotky vždy přimějí se usmívat a zlepší náladu.

Bari

Druhá věc na zlepšení nálady je pak návštěva italského lahůdkářství. Jen mám problém, abych neskoupila všechno, co mají. V tomto případě jsem si vzala jen pořádný kus buvolí mozzarelly, kus dalšího sýra a dvě bagety na večeři a snídani. Vždy mě překvapí, jak málo za tolik úžasných, jedinečných, čerstvých a kvalitních věcí platím, v tomto případě to bylo jen něco málo přes pět eur.

Jinak je centrum Bari historické, malebné, s uzounkými uličkami, kde mají problém se vyhnout dva lidi, potkání skútru pak je vyloženě o zdraví. Trochu jsem se tam zamotala a bála se, že kdyby ně někdo znenadání zatáhl do nějakých dveří, už mě nikdy nikdo nenajde. Naštěstí jsem se záhy dostala k moři a podél nábřeží se vrátila zpět na pláž. 

Nocovali jsme na molu, abychom nemuseli stavět stan přímo na pláži a neměli ho plný písku. Překvapivě už byla v noci od moře celkem zima, foukal silný vítr a hlavně mě opět neskutečně žrali komáři.

Nocujeme na molu v Bari

Západní eurotrip III: Přehnaně drahé Švýcarsko s krásnou přírodou

Den devátý 21. srpna

Markéta: Dospáváme ve vlaku a pomalu se posunujeme směr severovýchod. Cestou narazíme na dva Slováky jedoucí stejně jako my ze Španělska do Švýcarska, máme tak poprvé za celou cestu možnost popovídat si s někým česky.
 
 
Udělali jsme si zajížďku do Marseille, protože se Marek chtěl projet krajinou Camarque, ale bohužel z vlaku nebylo nic moc vidět. Spíš teda nic než moc.
 
Bažiny kolem Rhony v krajině Camarque
Marek se vůbec nechtěl jít projít do města kvůli nechvalně proslulým přistěhovalcům (tvrdil on, já už v Marseille byla a naopak se mi tam líbilo), jen jsme počkali na vlak do Valence a vyrazili na sever.
 
Nádraží v Marseille
V městečku se nám líbilo zejména proto, že jsme hned po východu z nádraží viděli čtyři občerstvovací zařízení. Ještě pořád jsme byli rozčarovaní z toho, že jsme za celou dobu bloudění po Barceloně nenarazili ani na jeden stánek s kebabem (nebo s čímkoliv k jídlu), usadili jsme se ve Valence k nejbližším Turkům a objednali si napůl celé menu. Když se obsluha zeptala: „C’est tout?“ [:se tu:]/Je to všechno?, Marek zaperlil, když ukázal na nejbližší stolek a řekl: „Jo, sníme si to tu.“
 
 
Chtěli jsme se utábořit v místním rozlehlém a krásném parku, ale zřejmě tu mají s nočními spáči neblahé zkušenosti a chtějí si hrát na zmenšenou obdobu zahrad ve Versailles, takže park na noc zamykají. Museli jsme vzít za vděk jiným parčíkem za městem u hlavní silnice, kde byl náš spánek opět narušen kropicím zařízením. Sice jsme byli ve stanu, ale i tak to nebylo moc příjemné a nechtěli jsme ráno balit mokrý stan, proto jsme se raději přestěhovali o kus dál.
 
Valence

Den desátý 22. srpna

Markéta: Přesun do Lyonu je ještě v pohodě, ale následný vlak do Ženevy už je narván k prasknutí, takže celou cestu trávíme na výklopných sedačkách v uličce a jsme rádi i za ně. Odpoledne po příjezdu na místo zjišťujeme, že naše obavy z vysokých cen byly oprávněné. Že je Švýcarsko obecně drahá země, to jsme věděli, ale všechno bylo dokonce dvakrát dražší než třeba Francie. Marek trefně poznamenal: „Právě jsem za záchod zaplatil tolik, jako za oběd v menze.“
 
Ženevský vodotrysk
Navíc přijdu o nějaké peníze i ve směnárně, kde je od částky vyšší než deset eur (kurz s frankem zhruba jedna ku jedné) poplatek čtyři franky, což mi ovšem úředním pochopitelně neoznámil. Zvažovala jsem, zda si vyměnit deset eur nebo patnáct, nakonec se rozhodla pro patnáct, za což jsem obdržela kolem jedenácti franků. Marek si měnil deset eur a dostal deset franků. To se vyplatí. Kdyby mi to dědek řekl, vyměnila bych si peníze nadvakrát.
 
 
I tady v horách (ostatně pak i v celém Švýcarsku) je pěkné vedro, jdeme proto na procházku k Ženevskému jezeru podívat se na ten jejich slavný vodotrysk a vykoupat se. Nemám plavky, proto do jezera lezu ve spodním prádle a tričku, ale Markovi se to kupodivu moc nelíbí.
 
Ženeva
Marek: Mně by se to i líbilo, ale jelikož pod tím bylo vidět fakt vše, oceňovali to i všichni okolo. A to se mi nelíbilo. Po vykoupání jsme zamířili do centra města, bohužel jsme v celé Ženevě nebyli schopni najít jediní obchod s jídlem, zato spousty obchodů se šperky, oblečením a nepotřebnými předraženými krámy – prostě nechutná výstavka kapitalismu. Historické centrum bylo nicméně celkem pěkné, vyfotili jsme si katedrálu a vydali se nazpět. Cestou jsme filosofovali o heslu města „Ženeva – město zavržených“, kdysi to byl Kalvín, dnes Pákistánci.
 
Švýcaři nejsou z imigrantů příliš nadšení
Markéta: Nocleh jsme si tentokrát našli mezi vinicemi ve vesnici Gland blízko Ženevy. Jestli víno bude chutnat stejně dobře jako samotné hrozny, bude letošní úroda stát za to.
 

 

Den jedenáctý 23. srpna

Markéta: Ráno se nám k naší radosti podaří objevit supermarket, můžeme tak konečně za celkem rozumné peníze doplnit zásoby a pokračovat směr Lausanne, Bern a Curych. Projíždíme prakticky celé Švýcarsko, příroda je tu opravdu nádherná, ale ani nemáme potřebu vystupovat z vlaku. Přímo do hor je to daleko a pokud má být Ženeva nejhezčím švýcarským městem, tak ten zbytek vidět nemusím. Navíc platí heslo „bez peněz do Švýcarska nelez“. Zdá se mi, že jakmile lidé zjistí, že tu nechceme utratit tisíce, hned se k nám chovají přezíravě a chtějí, abychom zase rychle vypadli.
 
Vaduz
Marek: Nakonec se rozhodneme dojet úplně na východ Švýcarska a navštívit Lichtenštejnsko. Z Buchsu trvá cesta do Vaduzu místní lokálkou asi čtyři minuty a když zjistíme, co za vidlákov má být hlavní město, ani nevystupujeme z vlaku a absolvujeme výlet až do rakouského Feldkirchu. Je to skoro jako návrat do normálu, ceny „jen“ dvakrát vyšší než v Česku, prostě paráda. Potom hurá zpět do Švýcarska k Bodamskému jezeru.
 
Bodamské jezero
Markéta: Mně se tu líbí, chtěla bych tu někde přenocovat, ale bohužel tu jsou buď placené kempy nebo nepřístupné rákosí. Marek se naštve, kam jsem nás to zase dotáhla, a rozhodne se vrátit zpět směr St. Gallen do vesnice Mörschwil, kde údajně viděl pěknou louku na postavení stanu. Louka by byla super, až na enormní množství komárů a na to, že nám na stan celou noc padaly žaludy.
 
 

Den dvanáctý 24. srpna

Ráno přes St. Gallen (mají tu obchod kousek od nádraží, kde utratíme zbylé franky) do Curychu a odtud do Milána. Bohužel průvodčí, naprosto nechutný skopčák, něco mezi panem Kopfrkinglem a hlavním záporákem z Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, na jehož jméno si nevzpomínám, nám úlisně oznamuje, že pokud chceme překročit hranice, musíme si připlatit za rezervaci.
 
 
Vlak je bez příplatku jen na vnitrostátních trasách a to jak ve Švýcarsku, tak v Itálii, ale pokud jedeme mezinárodně, musíme zaplatit. Původně to vypadá na pět eur pro každého, pak možná na padesát, průvodčímu je blbě rozumět. Nenapadne nás slušný způsob, jak ho poslat někam, tak mu řekneme, že raději vystoupíme na poslední švýcarské stanici. Zbytek pak dojedeme nějakými bezpříplatkovými místňáky.
 
 
Rozdíl v kvalitě, vybavení a zachovalosti švýcarských a italských nádraží je patrný na první pohled, ale Italům je nutné přičíst k dobru to, že kromě těch největších měst jsou všude zadarmo záchody, většinou moderní a hlavně čisté. Využívám pauzu při čekání na další vlak k umytí hlavy v umyvadle a vysoušení vlasů pod sušákem na ruce. Skoro nikdo tu není, tak to nemá komu připadat divné, nebo kdo by na mě zase volal ochranku.
 
Nádraží ani nevím kde, zřejmě Milán
Trochu se zdržíme v Miláně, kde se musíme dostat z nádraží Plaza Garibaldi na Centrale, ale ještě chytneme vlak do Pisy, kam dorazíme v půl jedenácté večer. Navzdory společenskému životu dlouho do noci Italové kupodivu na všech nádražích zavírají úschovny už v devět, musíme proto k šikmé věži jít i se zavazadly. Naštěstí to není daleko a už opadla největší vedra.
 
Pisa
Marek upozorňuje, že místní nemají rádi, když turisté dojdou k věži a hlasitě dávají najevo, jak je fakt šikmá. To se mi nestalo, její náklon znám z fotek, ale dost mě zaskočilo, jak je mrňavá. Čekala jsem fakt věž, která bude čnít nad ostatní domy, ale ona je sotva vysoká jako naše bytovka.

Věž v Pise
Ve dvě ráno jsme chtěli pokračovat vlakem na jih a vyspat se v něm, ale málem jsme nenašli místo ani v uličce a navíc přes nás šestkrát (!) přeskakovala tam a zpátky jakási protivná baba, která se zjevně nemohla rozhodnout, na kterém konci vlaku se jí bude lépe stát. Raději jsme vystoupili hned na příští zastávce v Livornu a noc přečkali pod širákem v parku u nádraží.
 
Naše přechodná ložnice v Livornu

Západní eurotrip II: Španělskem tam a zase zpátky, protože jinam to nešlo

Den pátý 17. srpna

Markéta: Mysleli jste si, že s Francouzi je těžká domluva, protože nemluví jinak než francouzsky? Jeďte do Španělska, tam teprve uvidíte. Rovněž bych se chtěla omluvit francouzským železnicím, že jsem si o nich myslela špatné věci. Z Irunu, hraniční stanice, jede denně sotva patnáct vlaků, z toho jediný bez povinné rezervace kamsi do místní díry. Vlak do Madridu je pochopitelně plný a varianta za třináct a půl eura se nám moc nezamlouvá. Příplatky jsou totiž za jednotlivé vlaky, které na cestě použijeme, a nezáleží na tom, jak dlouhou vzdálenost ujedeme.
 
Většina severního Španělska vypadá takhle
Proto si vybíráme jeden z prvních vlaků jedoucí do jakési A Coruñi na severozápadním okraji Španělska, odkud snad pojede víc spojů a dostaneme se i do Portugalska. Za příplatek pouhých 6,75 eur máme dvanáctihodinovou vyhlídkovou jízdu přes celé Španělsko. Ne že by toho teda bylo moc k vidění.
 
Marek: Vlak navíc taky nic moc, s láskou vzpomínáme na východní Evropu a kupé, na které se tady asi již úplně rezignovalo. Kolem deváté večer dojíždíme do A Coruñi a začíná ten správný cirkus. Vlak do Madridu? Plný na dnešek i zítřek. Vlak do Barcelony? Plný na čtyři dny dopředu. Vlak kamkoliv jinam? Jede třikrát denně opět jen do nějaké díry.
 
Santiago de Compostela, hojně navštěvované poutní místo
Markéta: Naštěstí jsme sehnali rezervaci aspoň na vlak zpátky do Irunu hned na druhý den ráno. Sice jsme za něj opět museli připlatit skoro sedm eur a strávit další den jen sezením ve vlaku na trase, kterou už známe, ale nemohli jsme se dočkat, až se dostaneme do teď už opěvované Francie. Povečeřeli jsme výborný kebab za tři a půl eura a zakempili v okrasném parčíku kousek od nádraží.
 
Nádraží v A Coruñi
Marek: Má nevyřčená otázka, jak je možné, že je trávník v parku tak zelený, se brzy dočká odpovědi v podobě samozavlažovacího  systému, který se spustí jen pár metrů od nás. Musíme před ním se všemi věcmi i se stanem utíkat hned dvakrát, jednou navečer a pak znovu nad ránem. Kupodivu jsme to ale přežili celkem v suchu.

Den šestý 18. srpna

Markéta: Ráno hurá směr Irun. Tentokrát bohužel cesta není tolik příjemná, protože hned v Santiagu de Compostela se vlak téměř zcela zaplní, a následujících deset hodin trávíme s Markem vedle sebe v sedě s nohama opřenýma o skleněnou přepážku.
 
Co čteme? Nikdykde od Gaimana, Quo vadis os Sienkiewicze a Bídníky od Huga. Zlatý Kindle.
Kolem deváté večer jsme šťastně přejeli francouzské hranice a vydali se v přímořském městečku Hendaya hledat pláž, která měla být podle mapy vzdálená asi půl hodiny chůze. Když už jsme šli skoro hodinu a pořád viděli jen přístav, začínala jsem přemýšlet, jestli jsme mimo my nebo mapa. Naštěstí Marka napadlo projít napříč zástavbou domů a dostat se tak na druhou stranu zálivu, kde se skutečně nacházela vcelku pěkná pláž. Postavili jsme stan a usnuli jako dřeva.

Kempování v Hendaye

Den sedmý 19. srpna

Markéta: Na pláži je od rána pěkně živo, lidé venčí pejsky, běhají, staví stánky…
 
Marek: V blízkosti pláže je kromě záchodů a sprch i supermarket, nic nám nechybí a můžeme tak strávit celý den u moře.
 
Markéta: Voda je příjemně teplá, stavíme si z písku pevnost a Marek se co chvíli neohroženě vrhá do vln s výkřikem „Potápím se v Atlantiku! Jako Titanic!“ Večer nastává trochu nepříjemné překvapení, když zjistíme, že už nejdou sprchy, ale já mám vlasy plné soli a písku. Naštěstí Marek dostal spásný nápad, zaběhl do supermarketu a my se pak na pláži oplachovali minerálkou z lahve.

Den osmý 20. srpna

Markéta: Ráno vstáváme brzy  vydáváme se na nádraží chytit vlak do Toulouse. Marek i já máme od slunce pěkně spálená záda, mně to vadí jen ve chvíli, kdy mě do ramen tlačí batoh, ale Marek dost úpí. Proto v Toulouse moje první cesta vede do lékárny, kde prodavačce nejprve polopaticky vysvětluji, že potřebuji něco na červenou kůži od slunce, a nakonec ji svá spálená ramena pro jistotu ukážu. Naštěstí pochopí a prodá mi vcelku levnou mast, která kupodivu rychle pomáhá.
 
Centrum Toulouse
Marek: Rychle tedy znamená asi tři dny, ale lepší než nic. Celý dnešní den je ve znamení pomalého přesouvání regionálními vlaky směrem na východ za účelem dostat se do Španělska z východu a vidět alespoň Barcelonu. Jedinou zastávkou je dnes Carcassonne.
 
Město Carcassonne
Markéta: Markovi se v děsném vedru nechce nikam chodit, zvlášť s batohem na spálených zádech, vyrážím proto sama najít ten slavný hrad. Na slunci se fakt nedá vydržet, skáču ze stínu do stínu a když se k hradu konečně vyšplhám a uvidím ty davy lidí, udělám jen pár fotek a radši se vracím na nádraží. Hrad sice vypadá pěkně, úplně jako na fotkách, ale proč s ním tolik nadělají?
 
A hrad Carcassonne
Do večera se nám podaří dostat ke španělským hranicím, kde chceme zakempit někde u moře. Ovšem představa, že budeme zítra chodit po městě v takovém vedru, jaké bylo dnes, nás donutí změnit plány a vyrazit hned na noční procházku Barcelony.
 
Marek: Konečně se ve Španělsku setkáváme s neplaceným vlakem, ovšem vzhledem k jeho nepohodlnosti se ani není čemu divit. Cestu si krátíme povídáním se dvěma mladými Rakušany s podobnými zkušenostmi, jaké máme my. Oni na vlak do Barcelony čekali na hranicích deset hodin. Před jedenáctou večer dorážíme na nádraží a jen tak tak stíháme otvírací dobu úschovny. Ráno otevírá až v šest, musíme tu do té doby nějak vydržet.
 
Barcelona
Markéta: Máme s sebou jen pár nejnutnějších věcí a spacák, kdybychom to někde chtěli zalomit. Na nádraží nejsou žádné informace, pouze jakási neurčitá mapa zobrazující zejména linky MHD. Zkoušíme se vydat podle ní, ale bohužel po půlhodinovém putování vůbec netušíme, kde jsme. Pokoušíme se domluvit s náhodným kolemjdoucím, aby nám ukázal cestu, a zjišťujeme, že jsme šli celou dobu špatně. I tady ale zasáhla dobrá víla, protože jsem později na chodníku našla sice značně jetou, ale přesto použitelnou mapku, díky níž jsme už nemuseli chodit úplně naslepo.
 
Celá Sagrada Família se na fotku nevejde, protože prostě nejde jít tak daleko
Chtěli jsme najít Sagradu Famíliu, což nebylo vůbec jednoduché, neboť katedrála je utopená ve tmě. Fakt zvláštní, že Španělé, žijící zejména nočním životem, nemají osvětlenou svou nejznámější památku. Měli by se učit od Pařížanů a jejich zářící Eiffelky. Od Sagrady jsme se vydali směr staré město, abychom zjistili, co je tu ještě zajímavého k vidění. Na nic extra jsme nenarazili a zmoženi únavou zakempili v parčíku v blízkosti jakéhosi vítězného oblouku, kde už pár lidí spalo. Probudili jsme se asi po třech hodinách a Marek zjistil, že mu zmizela taška. Naštěstí jsme ji našli vybrakovanou o pár metrů dál. Zřejmě když zloděj zjistil, že se mu holicí strojek, šátek ani nutella nehodí, nechal to tam.
 
Vpravo jsme nocovali
Nad ránem jsme vyrazili k moři pozorovat východ slunce a zjistit, jestli tam nejsou sprchy. Bohužel kousek od pláže zrovna končila nějaká velká párty, takže pláž byla plná opilých teenagerů, kteří se polonazí vrhali do vody. U holek to Marek oceňoval, ale přesto bychom byli radši, kdyby tu nebyly takové davy.
 
Na pláži v Barceloně
Pak následoval dost adrenalinový zážitek, kdy jsem se vydala na molo vyfotit slunce stoupající z moře a zaujata hledáním nejvhodnějšího záběru úplně přehlédla, že dole pod molem provádí jedna černoška zjevně placený orální sex nějakému místnímu mafiosovi za bedlivého dozoru dvou svých kolegyň. Když na mě začali křičet, nejdřív jsem vůbec nevnímala, co dělají, jen jsem na ně mávla, že fotím slunce, ne je, ať se nestresují. Všechny tři ale začaly vřeštět ještě víc, kolem hlavy mi prolétla plechovka s pivem a jedna z nich dokonce rozbila skleněnou lahev a šla s ní proti mě za neustálého výhrůžného opakování „Do you wanna fight?“ Naštěstí mafioso byl chápavější, takže si nonšalantně zapnul poklopec a vydal se k nám uklidnit situaci se slovy: „That’s my party. You are not invited to my party. Go away.“ Což jsme teda šli.
 
To je on, východ slunce, který mě málem stál zranění střepem skleněné lahve
Cekově to tu asi chodí zajímavě, když už zhruba čtrnáctileté holky vypadají, že se svým oblečením chtějí vyhrát soutěž o největší kurvu sobotní noci. Vrátili jsme se na nádraží, posnídali v McDonaldu (nic jiného tam nebylo) a rychle odsud pryč.

Západní eurotrip I: Na západ, kam až to půjde, a pak na jih

Den první 13. srpna 2011

Markéta: Po necelém roce se opět vydáváme na cestu, ovšem tentokrát západním směrem. Jak zpívá Nohavica, v pět třicet pět jednou z pravidelných linek nejedeme sedm zastávek do Kateřinek, nýbrž čtyři zastávky do Prahy. Začátek cesty je ještě fajn, užíváme si luxus prázdného kupé a dospáváme.

Na nádraží v Brně
V Praze se k nám ovšem přidají dva Rusové a dva Japonci a v Drážďanech ještě dorazí slečna s rezervací na Markovo místo. Marek uvolňuje sedadlo, ale vzápětí si na nás začnou vyskakovat nějací Italové, že oni taky mají rezervace. Na to už argumentujeme, že by to na tom kupé muselo být napsané, nejsou tam ani expresní rezervace, takže se nehneme. Italové přivolávají na pomoc průvodčího, ale ten zjevně nechce naštvat nikoho, tak to řeší tím, že Italy pošle do první třídy. My zůstáváme na svých místech a jsme nakonec docela spokojeni.

Jediné, co jsme z Berlína viděli, bylo nádraží
Ve vlaku z Berlína do Utrechtu se nám i přes počáteční obtíže podařilo najít místa, kde nebyly žádné rezervace. Zato jsme měli vedle sebe skupinu šesti mladých Angličanů, co na sebe celou cestu pokřikovali jak cikáni a inteligence zjevně moc nepobrali, hlavně že jejich slečna chlemtala pivo jak starý alkoholik a měla kanastové karty s fotkami Williama a Kate.

 

Marek: Postupně naštěstí i je přemohla únava, takže nakonec byla dlouhá sedmihodinová cesta poměrně klidná. Po přestupu v Utrechtu jsme se kolem deváté večer dostali do Amsterodamu. Jelikož já už jsem zde byl a tohle město moc rád nemám, nechám vyjádření na Markét.

Západ slunce někde v Nizozemí
Markéta: Byla tma, takže toho moc vidět nebylo, což ale bylo možná dobře. Díky neuvěřitelnému množství lidí mířících kamsi za zábavou Amsterodam opravdu žil, ale tak nějak jsem neměla chuť se k nim přidat. Víc mi vyhovovalo sezení na lavičce u kanálu a pozorování kolemjedoucích cyklistů. Mimochodem – napřed si říkáte, jak je to super, že tu všichni jezdí na kole, ale když jste pak nuceni co pět metrů uskakovat před bezohledně se řítícím cyklistou, zjistíte, že i auta mají něco do sebe. Ta aspoň nejezdí po chodníku.

V noci vypadal Amsterodam vcelku malebně
Marek: Já prostě nemůžu přijít na jedinou věc, která by mě zde pozitivně zaujala. V negativním smyslu je to zejména barevné ladění celého města do hnědo-šeda. O půlnoci jsme proto naši prohlídku ukončili. Jelikož v Amsterodamu nenajdete deset metrů čtverečních souvislého travního porostu a přespávání na nádražích bude v západní Evropě asi passé, rozhodli jsme se až do rána pendlovat vlaky a přespávat v nich.

 


Markéta: Mě fascinovalo oblečení místních holek – půlka z nich vypadala jako ty nejlevnější kurvy a ta druhá, o něco málo vkusnější a k světu vypadající, půlka zase většinou měla kozačky a kabát. V půlce srpna! Když jsme se šli projít do malých zapadlých uliček, Marek říkal, ať se z bezpečnostních tvářím, jako že tam patřím. To znamená jak? „Vypadej jako zfetovaná blbka.“

 

Navíc jsme se celou dobu tahali s bágly, protože skříňky na nádraží fungovaly pouze na platební kartu, jiným způsobem se zamknout nedaly. A kartu jsme sebou z bezpečnostních důvodů ani jeden neměli (což se zhruba za dva týdny ukázalo jako prozíravá volba).

Česká hospoda v Amsterodamu
Na závěr bych ještě dodala, že Nizozemí je sice nazýváno zemí tulipánů a větrných mlýnů, ovšem obojí nezaslouženě. Naprostá absence jakýchkoli kytek by se ještě dala omluvit tím, že je srpen, ale mlýny snad před nepřízní počasí neschovávají.

Celé Nizozemí je prostě nudně hnědé
Marek: K ránu ještě zaperlili hlídači na nádraží v Eidhovenu, kam jsme se dostali při nočním pendlování a kde bylo třeba skoro tři hodiny tvrdnout, protože odtamtud nejel žádný vlak. Vyhnali nás ven a nádraží zamkli až do půl sedmé, i když venku pršelo. Po bezdomoveckém způsobu jsme se nacpali pod stříšku u dveří, místo kartonů pod sebe rozložili spacáky a spali na chodníku přímo u vchodu.

Den druhý 14. srpna

Markéta: Pohodlné to zrovna nebylo a společnost většího množství černochů mi taky nebyla příjemná. Naštěstí jsme pak bez nějakých komplikací dorazili zpět do Amsterodamu, konečně našli otevřený obchod, nakoupili sendviče na cestu a vlak do Bruselu stihli díky tomu, že měl dvacet minut zpoždění.

Do Bruselu někdy vyrazíme na extra exkurzi po institucích EU, zatím jsme viděli jen okolí nádraží
Marek: „Návštěva“ Bruselu trvala asi patnáct minut, přičemž se omezila pouze na nádraží. Po zjištění, že z Bruselu do Paříže jezdí jen TGV s příplatky za rezervaci, odcestovali jsme do Gentu, odkud to podle mapy vypadalo na levnější cestu do Francie. Naštěstí tomu tak skutečně bylo, takže jsme si opsali odjezdy vlaků do Lille a zamířili do Brugg, města, které Markét viděla v televizi.

Výzdoba nádraží v Gentu
Markéta: V Bruggách to kupodivu vypadá úplně jako ve filmu V Bruggách. I když mě Marek hned po východu z nádraží docela vyděsil, neboť na moje ujištění, jak ve filmu město vypadalo krásně, odpověděl otázkou, jestli si jsem jistá, že se ten film natáčel opravdu v Bruggách.

V Bruggách
Marek: Naštěstí natáčel, takže se nám naskytl pohled na zatím nejhezčí město naší cesty. Bohužel příjemná procházka skoro prázdnými středověkými uličkami trvala jen pár minut, poté již následovaly ulice přeplněné turisty. A že jich tam bylo. Celkově ale dojem z pěkného města nepřehlušili, zejména kombinace středověkého panského sídla a hudby místních alternativních pouličních umělců byla perfektní.

 

Markéta: Pak jsme sice asi hodinu marně bloudili městech a hledali otevřený supermarket, ale nakonec jsme narazili na jakési lahůdkářství, kde jsme se zásobili místními sýry.
 
Marek: Podotýkám, že by u jména sýru mělo být uvedeno i množství smradu, které bude po jeho otevření vypuštěno do okolí. Ze svého kousku jsem snědl jen půlku a cítil ji v žaludku ještě dvanáct hodin poté. A ta druhá by již druhý den mohla účinkovat jako biologická zbraň…

Labužnická snídaně s čerstvou bagetou a sýrem
Markéta: Mně to chutnalo, dojedla jsem svoji i Markovu porci.
K večeru jsme přes Gent zamířili do francouzského Lille, kde jednak není nic k vidění a jednak se po nádraží procházeli vojáci s puškami. Marek rozhodl, že tam nezůstaneme, a z těch několika málo vlaků (byla neděle a navíc státní svátek) jsme si vybrali ten do Boulogne, protože to bylo u moře.

Nádraží v Lille, asi nejhezčí budova široko daleko
Zde bych chtěla podotknout, že, jak jsme s rozčarováním zjistili, se po Francii i na krátké vzdálenosti velice obtížně cestuje něčím jiným než TGV, kde se připlácí až patnáct eur za rezervaci, takže jsme se přesouvali jen velice pomalu.

Noční příjezd do Boulogne
Marek: Do Boulogne jsme dorazili kolem jedenácté večer a zamířili k pláži. Byla to sice sázka naslepo, jelikož z mapy nešlo vyčíst, jak pláž vypadá, ale nakonec to celkem ušlo. Po postavení stanu a uložení se ke spánku jsem s hrůzou zjistil, že jsem si ve vlaku zapomněl jízdenku, takže celý eurotrip mohl skončit dřív, než vůbec začal. Následovala má cesta zpět na nádraží a dvouhodinová etuda s hledáním ztracené jízdenky. Po dlouhém dohadování se zaměstnancem nádraží, který mě nakonec i pustil do zamčeného vagonu stojícího na nádraží, se jízdenka naštěstí našla.

 

Markéta: Já jsem si mezitím taky užila, protože navzdory pozdní hodině bylo blízké parkoviště a molo hojně frekventované a některým lidem přišlo hrozně zábavné mě  ve stanu otravovat.

 

Den třetí 15. srpna

Markéta: Nakonec jsme se po Markově návratu i docela dobře vyspali a ráno zamířili zpět na nádraží, abychom kolem poledne dojeli do Paříže. Na nádraží mají velice zajímavou úschovnu zavazadel, kde se ke skříňkám dostanete pouze po projití rentgenem, jehož obsluha byla momentálně na obědě, takže jsme na ni hodinu čekali. Ještě štěstí, že jsme byli první na řadě. Já si čekání krátila čtením francouzského Cosmopolitanu nalezeného ve vlaku, který je ještě blbější než český, a Marek zase všem nově příchozím vysvětloval, co se děje a ať se nediví, že jsme ve Francii. Po dlouhém čekání jsme konečně vyrazili směr Sacré Coeur.

 

Marek: Z jednoho starého dokumentu jsem se těšil na romantický Montmartre. Bohužel byl nahrazen černým Montmartrem, kde se člověk místy bál jít i ve dne. Samotná katedrála byla obsypána davy turistů, čemuž kralovala jedna černoška vyřvávající nějaké hlody do mikrofonu. Uvnitř jsme pak viděli klasickou kostelní výzdobu – automaty na pamětní mince, stánek se suvenýry a podobně. Naší další zastávkou byl známý Moulin Rouge, přičemž cestou jsme si zakoupili životní poučení celkem za 150 eur, které jsme prohráli u pouličního skoro podvodníka.

 

Markéta: Netrvalo to ani dva dny a deprese mě přešla, ale bylo těžké nemyslet na všechny šaty a boty, které jsem si za ty peníze mohla koupit.

 

Metrem jsme pak přejeli k Arc de triomphe a těšili se na výhled na Paříž, neboť nahoru je pro studenty vstup zadarmo, ovšem odradila nás fronta čítající snad dvě stě lidí. Raději jsme vyrazili k Eiffelově věži, kde bylo pro změnu lidí snad tisíc a fronta u každého pilíře vypadala na několik hodin. Nejvíc mě ale pobavila Markova hláška ve chvíli, kdy věž poprvé uviděl (a to z ní nad domy zatím trčela jen půlka): „Jé, ta je ošklivá. To je děs, mně se vůbec nelíbí, nedivím se, že ji tu Francouzi tenkrát nechtěli.“

Fronty pod Eiffelkou
Marek: Je to tak, na fotkách vůbec nejsou vidět detaily jako spousta tyčí a drátů trčící všude možně do nejrůznějších směrů, stejně jako nepříliš přitažlivá šedorezavá barva. Nicméně poseděli jsme zde, pokochali se výhledem a zamířili podél Seiny k Louvru a Notre Dame. Procházka byla dlouhá, ale úspěšně jsme ji zvládli, všechno vyfotili a vrátili se zpět na Gare du Nord.

 

Markéta: V Paříži je několik nádraží, vzájemně nepropojených, odkud odjíždějí vlaky do různých koutů země. Pro cestu dál na jih jsme se proto museli metrem přesunout na Gare Montparnasse. Jelikož jsme nechtěli platit za TGV, jeli jsme zatím aspoň do Le Mans a přenocovali u řeky v místním parku.

Co by byl ramadan bez Samie – reklama na nějaké arabské potraviny. Ať žije multi kulti.

Den čtvrtý 16. srpna

Markéta: Měla jsem dojem, že jsem už od rána slyšela jezdit auta na místním slavném okruhu. Navíc prakticky hned poté, co jsem vylezla ze stanu, přišla do parku paní venčit psa a chtěla si se mnou povídat. Naštěstí se ani nezdála moc pohoršená tím, že tam přespáváme, naopak se potutelně usmívala, že prý to muselo být romantické.

 


Původně jsme chtěli jet k Mont St. Michel, ale první vlak tím směrem jel až odpoledne a navíc bychom se přímo na místo museli dostávat složitě autobusy, proto jsme raději vyrazili na jih, prozatím do Nantes. Marek se cestou ve vlaku naštval a zůstal na nádraží, zatímco já jsem využila pauzu při čekání na další vlak k prohlídce města.

Nantes je rozhodně hezčí a příjemnější než Paříž
A musím říct, že velice pěkného města: malebné uličky, středověké domy, monumentální katedrála, pěkný hrad připomínající Chateau de Vincennes v Paříži, parky (sice v každém měli sochu pseudoslavného pseudovojevůdce, ale i tak hezké), ale hlavně skoro žádní lidé, což byla oproti přeplněné Paříži příjemná změna. Jak jsme se dozvěděli, byl v době naší návštěvy Paříže zrovna jakýsi „bank holiday“, takže zřejmě všichni Francouzi využili prodlouženého víkendu k návštěvě metropole.

Nantes
Pak už hurá do Bordeaux, kde jsme bohužel zjistili, že nic jiného než TGV do Španělska nejede. Obětovali jsme šest eur za místenku, ale naprosto zbytečně, protože vlak byl sotva poloprázdný a navíc za celou cestu nepřišel průvodčí. Navíc i když má TGV přímo v názvu velkou rychlost, celou cestu se pěkně vlekl.

Na nádraží v Bordeaux
V Irunu (konečné zastávce našeho vlaku a zároveň první stanici ve Španělsku) zjišťujeme, že vlak do Lisabonu je plný a pán za přepážkou lámanou španělo-francouzštinou vysvětluje, že máme přijít ráno zkusit koupit místenky na další den. Nechce se nám trávit dvacet čtyři hodin ve městě, které sice leží na jedné ze dvou spojnic mezi Francií a Španělskem, ale kde na nádraží neumí nikdo pořádně kváknout jinak než španělsky a to ještě s nádechem jakési baskické hatmatilky, takže není vůbec rozumět.
V pomalém a prázdném TGV

Vyrazili jsme přenocovat na pláž, abychom ráno pokračovali kamkoliv jinam, hlavně pryč, protože je tu fakt hnusně. Na cestu k moři jsme se ptali tří různých lidí, každý tvrdil něco jiného a posílal nás jiným směrem. Nakonec jsme to vzdali a zakotvili v nějakém rádoby parku na srázu nad silnicí. Ani jsme díky teplé noci nemuseli stavět stan a spali pod širákem.

To nejlepší z Irunu

 

Východní eurotrip V: Přes Alpy k Balatonu

bled

Den sedmnáctý 12. září 2010 – Ještě hoří oheň a praská dřevo, ale už je čas jít spát, tamhle za kopcem je Sarajevo

Marek: Okolo sedmí ráno se vracíme na nádraží a mě tam hned po ránu čeká zajímavá příhoda. Na nástupišti stojí vlak do Istanbulu a v něm můj starý známý turecký průvodčí, se kterým jsme se před pár dny nepohodli na bulharsko-tureckých hranicích. Napřed na mě kouká docela vyděšeně, ale pak se pozdravíme podáním ruky a asi deset minut přátelsky konverzujeme. Mimo jiné o tom, jak blbý je systém vlaků jedoucích do Turecka. Loučíme se v dobrém, zamáváme si na cestu a jeho vlak pak jako první opouští Bělehrad.
 
 
Markéta: A my vyrážíme směr Sarajevo. Projíždíme půlkou Srbska a půlkou Bosny, venkov je docela malebný a i když působí trochu zaostale, pořád je to lepší než ta hrůza v Rumunsku. Kolem šesté večer dorážíme do Sarajeva, kde jediná zajímavá věc je kontrast mezi obrovskými paneláky, malými baráčky na stráních a horami v pozadí. Jinak město vypadá dost hrozně, takže prohlídku tentokrát vynecháme. Jen si v místním supermarketu koupíme grilované kuře a sníme ho rovnou na rampě před obchodem, kde působíme jako největší atrakce za poslední roky.
 
Marek: Na mě Sarajevo až tak hrozným dojmem nepůsobilo, charakterizoval bych ho jako město provinciální a bohem zapomenuté, rozhodně ale ne škaredé. O zábavu se nám před obchodem stará místní cikánské děcko, zřejmě známá firma pro půlku města, které provádí takové opičky, že by se kdejaký šimpanz mohl jít zahrabat.
 
Markéta: Po večeři se vrátíme na nádraží a čekáme na noční vlak do Záhřebu, který má půl hodiny zpoždění a jen dva vagony, přičemž nástupiště je plné lidí. Skončíme v kupé s jakousi paní, která má tak velké kufry, že zabírají veškerý prostor mezi sedadly. Naštěstí se po chvíli zvedne a odchází, máme po zbytek noci kupé jen pro sebe a fajn se vyspíme.
 
 

Den osmnáctý 13. září 2010 – V Srbsku jsme krmili psa, v Chorvatsku krmíme ryby

Marek: V osm ráno dorážíme do Záhřebu, místo patnácti kun za zavazadlovou skříňku tam naházíme šedesát forintů, které nám zbyly z Maďarska (což nás vyjde zhruba desetkrát levněji) a jdeme na menší tour po městě. Vzhledem k tomu, že už nás po té dlouhé době na cestě chození po vcelku podobných městech nebaví, značně ho zkrátíme. Navíc tu mají fakt draho.
 
 
Markéta: Ceny jsou tu zhruba jako u nás, tj. pokud v Česku dáme za kávu v kavárně třicet korun, v Záhřebu je to třicet kun. Jenže jedna kuna je za víc než tři koruny. Jinak se mi ale Záhřeb dost líbil, je to pěkné malé město, které trochu připomíná Brno. V půl jedné jsme pak vyrazili k moři do přístavu Rijeka.
 
Marek: Cesta do Rijeky je příjemná, poslední půlhodina je vskutku nádherná, protože scenerie, při níž vlak sjíždí z hor k moři, je dechberoucí. Nutno dodat, že brzdy vlaku pak řádně smrděly.
 
Markéta: Rijeka je taky pěkná, jen je škoda, že kvůli přístavu nemá žádnou pláž. Hodinu jsme strávili sezením na břehu a krmením ryb škeblími zbytky, které jsme odloupávali z hráze. Pak jsme jen vyfotili město při západu slunce, utratili poslední kuny za zmrzlinu a vyrazili směr Lublaň.
 
Marek: Do Lublaně jsme dorazili něco před půlnocí. Jelikož nádraží vypadalo hrozně, byla zima a čekárna měla až do pěti hodin zavřeno, pokračovali jsme do zastávky Lesce-Bled, což měl být podle mého výchozí bod ke slavnému jezeru Bled. Bohužel tomu tak nebylo, což jsme zjistili až ráno.
 
Markéta: Takže jsme jen došli (v té tmě spíše dobloudili) na kraj městečka, postavili stan, pokusili se neúspěšně vyfotit hvězdnou oblohu a uložili se ke spánku. Taková kosa mi snad v noci ještě nebyla.
 

Den devatenáctý 14. září 2010 – Nocování pod alpskými vrcholy

Marek: Probouzíme se do krásného dne a zjišťujeme, že už jsme přímo pod alpskými vrcholky. Chvíli polenošíme a kolem poledne vyrážíme vlakem směr Jesenice. Jelikož nás uchvacuje scenerie, rozhodneme se pokračovat až do rakouského Villachu, jen abychom se projeli. Bohužel většinu cesty tvoří jeden dlouhý tunel.
 
 
Markéta: Zas tak zlé to nebylo a pohled na Alpy byl opravdu ohromující. Ve Villachu jsme se prošli po městě, doplnili zásoby a vyrazili zpět směr Jesenice a Bled Jezero.
 
Marek: Cesta z Jesenice k jezeru trvá méně než dvacet minut, ale opět je to krásná podívaná. Poté již následuje prudký sestup od nádraží a stojíme před jedním z nejkrásnějších míst naší cesty.
 
Markéta: Fakt by mě zajímalo, kde všechny alpské vodní plochy berou tu azurovou barvu. Uprostřed jezera je ostrov a na něm kostel (možná klášter), což muselo být úžasné místo před tím, než se z toho stala vyhledávaná turistická lokalita. Bohužel teď je tu těch turistů víc než dost a není divu, protože procházka kolem jezera je úžasná.
 
Marek: Stojíme před dilematem, zda spát u jezera, nebo se vydat opět na cestu a nocovat někde na nádraží. Nakonec kvůli obavě ze zimy volíme druhou variantu. Absolvujeme znovu cestu Bled-Jesenice-Villach a odtud pak do Klagenfurtu, ze kterého by ráno měl jet vlakobus do Grazu.
 
Markéta: Bohužel mají v Klagenfurtu tak důmyslně udělané lavičky, aby se na nich nedalo spát. Natáhneme se na zem, ale i tak nás ve čtyři ráno probudí sekuriťák, že tam spát nesmíme. Zvláštní, že toho bezdomovce vedle nás tam nakonec klidně nechal.
 

Den dvacátý 15. září 2010 – Komáři u Balatonu

Marek: Jelikož se mi po čtvrté hodině už nedaří usnout, procházím se po nádraží a zjišťuju, že bus v žádných 6:20 vlastně nejede, není totiž pondělí. Další sice jede o hodinu později, ale vymýšlím náhradní variantu: vlakem EC Vindobona (který mimochodem jede přes Brno a Prahu až do Hamburku) míříme do Bruck an der Mur a odtud by pak měl jet vlak do Grazu.
 
 
Markéta: Vlak opravdu jede, ale mají v tom Rakušané pěkné zmatky, protože nás honí z vlaku do vlaku, aby nakonec jeden úplně zrušili a další pak přivezli bůhví odkud se zpožděním. V Grazu přesedáme na vlak do Maďarska, který ale končí hned  v první stanici za hranicemi a dál se pokračuje busem kvůli rozsáhlým rekonstrukcím trati. Dorážíme do Szombáthely a rozhodujeme se, jestli pokračovat k Balatonu z jihu nebo ze severu.
 
Marek: Paní na informacích samozřejmě neumí ani slovo anglicky, ale díky mým mimořádným lingvisticko-empatickým schopnostem se nakonec domluvíme – nejlepší je to vlakem do Székesfehérváru a odtud pak na jih podél jižního pobřeží Balatonu.
 
Markéta: Rozhodujeme se vystoupit na zastávce Balatoncosi, kde asi po dvou stech metrech přijdeme přímo na břeh Balatonu. Voda je překvapivě čistá, ale už dost studená a navíc je na dně pěkná vrstva hnusného bahna, takže si jen opláchneme nohy a dáme se do stavění stanu. Celou dobu nás otravují komáři, kterých je tu fakt neskutečné množství.
 
Marek: Naštěstí do stanu se nedostanou a v noci ani není příliš velká zima, bez problémů ji přečkáme.
 

Den dvacátý první 16. září 2010 – Pěšky, stopem, vlakem, konečně v Budapešti

Marek: Budík máme nastavený na devátou, ale budíme se sami o něco dříve a každý zvlášť v jinou dobu jdeme obhlédnout okolí. Pak už hurá na vlak, který… jede až v půl čtvrté. Naše podezření ohledně vyznění maďarských vysvětlivek se potvrdilo.
 
 
Markéta: Když ze sáhodlouhé věty rozumíme akorát slovo „sobota“ a to ještě ne s určitostí, víme, že ten vlak buď jede jen v sobotu, nebo nejede v sobotu. Celý den tam čekat nechceme, vydáváme se tedy k silnici s úmyslem stopnout něco do Siófoku, většího města, odkud už by měl jet vlak do Budapešti.
 
Naštěstí měl Marek pravdu, že holky nemají stopování moc těžký. Mému prosebnému úsměvu neodolal hned asi desátý řidič a vzal nás s sebou, ještě se divil, že chceme jen takový kousek. Kromě maďarštiny umí zhruba deset slov anglicky a dvacet německy, konverzace je proto opravdu zajímavá, ale nakonec si i celkem popovídáme. Jen máme problém mu vysvětlit, že chceme na nádraží, ne na výpadovku na dálnici, že stop je momentálně nouzové řešení, ale jinak normálně jedeme vlakem.
 
Na tomto místě deník z neznámého důvodu končí (nejspíš jsem zbývající stránky někde ztratila), konec cesty dopíšu po paměti. On už stejně chybí jen příjezd do Budapešti, prohlídka města a cesta nočním vlakem zpět do Brna.
 
 
V Budapešti překvapivě málo lidí umí anglicky. Náhodní mladí kolemjdoucí jsou ještě trochu schopní aspoň odpovědět na jednoduchou otázku, ale u lidí ve službách je to tragédie. Zatímco Marek vyrazil vystát frontu na povinnou místenku, já vyrazila hledat úschovnu. Po dlouhém bloudění podle šipek jsem došla na místo určení, kde na mě čekala cedule, že úschovna byla přestěhována, ale už nebylo řečeno, kam.
 

 

 
Po neúspěšné snaze zeptat se kohokoliv ze zaměstnanců maďarských drah jsem vyrazila do turistického informačního centra, kde mi hned po pozdravu vrazili do ruky mapu, ale naštěstí mě pak i správně nasměrovali. Druhým bojem bylo ukecávat prodavače ve všech stáncích na nádraží, aby mi rozměnili bankovky na mince nutné pro použití ukládací skříňky. Vysvětlujte někomu, že potřebujete rozměnit, když vám ani slovo nerozumí!
 
 
Nádraží je překvapivě daleko od všeho zajímavého, přičemž většina zajímavých věcí leží především podél řeky. Charakterem Budapešť dost připomíná Prahu, i když v Praze je toho k vidění daleko víc a celkově je Praha „o úroveň výš“
 
A pak už: domů, do Brna, na Veveří, jen ne do lékárny.

Východní eurotrip IV: Balkánské dobrodružství

Den dvanáctý 7. září 2010 – Dvě různé stávky během dvou dnů aneb vítejte  v Řecku

Markéta: Ráno se probouzím kolem šesté a vidím, že obloha na východě začíná blednout a dělají se červánky. Nadšeně čekám na východ slunce a těším se, jak si ho vyfotím. Koho mohlo napadnout, že tý pitomý oranžový kouli bude trvat ještě víc než hodinu, než konečně opravdu vyleze?
 

 

Marek: Napadne to každého, kdo už někdy na východ slunce čekal. Každopádně nakonec vylezlo, brzo bylo krásně teplo, tak jsme se vykoupali v moři, osprchovali ve sladké vodě a hurá do Atén. Koupili jsme si lístky na metro (jaký div, v Bukurešti jsme jezdili načerno) a vyrazili směr Akropolis.
 
Korintský průplav
Markéta: Sázíme se, jak vysoké bude vstupné. Marek tipuje deset eur, já po zkušenostech z Paříže trvám na tom, že jako osoba mladší šestadvaceti let z Evropské unie nikomu nic platit nebudu. Nakonec je základní vstupné dvanáct eur, ale my opravdu jdeme dovnitř zadarmo. Stavby (tedy spíš jejich zbytky) působí ještě dnes impozantně, ale celkový dojem trochu kazí všudypřítomné lešení a jeřáby.
 
Parthenon na Akropoli
Marek: A taky ohromné davy turistů. Poté následuje procházka centrem Atén. Výsledek? Desítky obchodů s oblečením, desítky spících psů na ulicích, tisíce turistů, ale ani jeden stánek s gyrosem. Vracíme se tedy na nádraží, abychom si jídlo nakoupili v nedalekém osvědčeném supermarketu.
 
Pohled z Akropole
Markéta: Po večeři se vydávám na prohlídku okolí, zatímco Marek relaxuje na nádraží. Do odjezdu vlaku zbývají ještě dvě hodiny, spontánně se rozhodneme zajet podívat na olympijský stadion. Opět jedeme metrem a hlas oznamující další zastávky nás skoro u každé upozorňuje, ať nespadneme do díry mezi vagonem a nástupištěm a že někdy v příštích dnech metro nepojede, protože probíhá generální stávka.
 
Olympijský stadion
O půlnoci pak vlakem zpět do Soluně. Vlak je přecpaný, světla svítí naplno a otravný, uřvaný, zadrhávající se hlas každou chvíli řecky huláká jméno příští stanice a pro jistotu ho třikrát zopakuje, kdyby se někdo náhodou přeslechl.
 
Marek: Respektive kdyby se po prvním zařvání někdo neprobudil.
 
Markéta: Pak ještě přijde průvodčí a opět zařve na celý vagon, že chce lístky od těch, co zrovna přistoupili. Kromě řečtiny to vyřvává i anglicky, německy a zřejmě italsky. Jazyky ho naučili, ohleduplnost vůči unavených cestujícím toužícím spát už ne.

Den třináctý 8. září 2010 – Bílá věž, česká šikovnost a zaseklé dveře

Marek: V sedm ráno zastavujeme v Soluni a vskutku není jiná šance, než tu deset hodin trčet a čekat na další vlak. Markét nalézá cestu k moři, bohužel pobřeží má k turistické pláži daleko. Uléhám tedy na lavičku na náměstí a dospávám.
 
Bílá věž
Markéta: Mně zhruba hodinka odpočinku stačí, pak se vydávám na procházku po pobřeží ke slavné Bílé věži, která není bílá a důvod její slávy mi taky zůstal utajen. Ale potěší mě, že po třinácti dnech na cestách konečně narazím na sochu někoho, koho znám – Alexandra Velikého. Pak jsem dokonce natrefila i na kostel Cyrila a Metoděje.
 
Alexandr Veliký
Marek: Po Markétině návratu nás již společně čeká vysilující úkol – nalézt v Soluni obchod s potravinami. Trvá nám zhruba čtyřicet minut, než konečně přes všechny ty kavárničky najdeme solidně vybavený Carrefour. Najíst se jdeme na nádraží a já pak zapadnu do internetové kavárny, která po vypršení zaplaceného limitu zablokuje pouze klávesnici, nikoliv myš. Surfujeme zadarmo skoro tři hodiny a potřebná písmenka do řádku na URL adresu kopírujeme z textu na právě zobrazované stránce. Jen je v anglických textech fakt problém někde najít zet na koncovku .cz.
 
Kostel Cyrila a Metoděje
Markéta: V pět by měl teoreticky odjíždět vlak do Skopje, bohužel Řekové opět stávkují, takže nám nikdo není schopný nic říct. Naštěstí je nás takových bezprizorních víc, komunikujeme s dvojicí z Rakouska, jednou Slovenkou a partou Čechů. Nakonec společnými silami nacházíme správný vlak a nastupujeme do něj, ale bohužel má jen jeden vagon, takže až na hranice cestujeme dost namačkaní.
Projíždíme pohořím Olymp (asi)
Opět mám štěstí a podaří se mi se zablokovat na záchodě. Prostě se zasekl zámek a dveře nešly otevřít. Po všech stresech, co jsme na cestě zažili, už mě taková maličkost ani příliš nevyvedla z míry, říkala jsem si, že nejpozději na hranicích se po mně Marek začne shánět. Naštěstí mě po chvíli zuřivého lomcování klikou vysvobodil průvodčí k velkému pobavení nejen jeho, ale i půlky vagonu.
 
Marek: Na hranicích měníme vlak, dostáváme se nyní do kupé s vysokoškolákem ze Skopje a starší sympatickou paní, která mi věnuje pastilky proti kašli. Rozjede se příjemná diskuze, která pokračuje až do Skopje. Bohužel první dojem z města je příšerný. Nádraží odporné, hned vedle chudinská čtvrť, navíc není kde spát.
 
Hlavní silnice do Skopje kousek od nádraží
Markéta: Čekárna je špinavá, plná podivných individuí, tak se radši vydáváme na noční prohlídku města, jehož centrum nakonec překvapivě nevypadá špatně. Pak pár hodin počkáme na autobusovém nádraží a odjíždíme ranním vlakem do Srbska.

 

Den čtrnáctý 9. září 2010 – Dva lidi na nádraží, o psu nemluvě

Marek: Vstupujeme do Srbska a míříme k městu Niš, kde bychom měli přestupovat na vlak do Sofie, odbočku na naší cestě na sever.
 
Markéta: Bohužel po zkušenostech ze Skopje nechceme čekat následujících dvanáct hodin v malém průmyslovém městě, kde nic není. Pokračujeme tedy až do Lapova, kde na zmíněný vlak čekáme jen čtyři hodiny. Marek se seznámil s moc milým pejskem Lubčou žijícím na nádraží bez majitele a bez nohy, kterou mu přejel vlak. Nedostatkem ale rozhodně netrpí, místní ho zjevně pěkně rozmazlují, protože když mu Marek nabízel suchý chleba, sotva k němu čichl. Když ale na mně Marek vyžebral nutellu a chleba Lubčovi namazal, jen se po něm zaprášilo. Zatímco Lubča žral chleba, mě žrali nenasytní komáři, mám na obličeji asi deset štípanců.
 
 
Marek: Já myslel, že se ten pes jmenuje Čabajka?! Každopádně byl fakt parádní, správňácký pes po všech stránkách. O půlnoci přijel vlak do Sofie a loučení nebylo vůbec příjemné. Snad ho zahlédneme ještě zítra cestou do Bělehradu.

Den patnáctý 10. září 2010 – Co je k vidění v Sofii

Markéta: V osm ráno dorážíme do Sofie poté, co Bulhaři chtěli na hranicích třikrát vidět naše pasy a dvakrát jízdenky. Marek to všechno prospal, takže jsem byla nucena pokaždé ukazovat i jeho dokumenty.
 

 

Marek: První dojem z města je hrozný, přeplněné, úzké a šedivé ulice vůbec neodpovídají představě, jak ji nastínila Maďarka Nicol cestou do Rumunska. Pendlujeme tramvají a autobusy sem a tam, až náhodou narazíme na infopoint v jednom podchodu metra.
 
Chrám Alexandra Něvského
Markéta: Tam nám milá slečna věnuje plán města a ukáže, co je kde k vidění. Takže omrkneme slavný chrám Alexandra Něvského a pak se na Markovo přání vydáváme autobusem k letišti, kde další dvě hodiny pozorujeme přistávající letadla. Byli jsme bezprostředně za plotem a dokonce za námi přijela ochranka zjistit, co tam děláme. Kupodivu ji naše lámavé vysvětlení, že jsme turisti a pozorujeme letadla, stačilo.
 
Relax v trávě u letiště
Marek: Hned u letiště začíná cikánské ghetto, vzápětí se dostáváme do centra pozornosti několika cikáňat. Postupně se stahují blíž a blíž, tak se radši stahujeme my. Bohužel cesta na nádraží nebyla bez problémů, protože námi zvolený autobus tím směrem překvapivě nejel, což jsme zjistili až na výpadovce na dálnici.
 
Sociálně slabší obyvatelé Sofie
Markéta: Podařilo se mi vysvětlit místnímu pánovi, kam se potřebuje dostat, a on mi dokonce byl schopný poradit. Jenže jsem z jeho bulharského vysvětlení pobrala jen, že máme jít směrem doprava, až něco uvidíme, tak doleva, přes něco přejdeme a na konci se máme dát opět doleva. Naštěstí jsme nebyli od nádraží zase tak daleko, stačilo překonat čtyřproudovou silnici a přebrodit se půl kilometru jakousi zarostlou skládkou. Vlak do Bělehradu už čekal na páté koleji, ale bohužel jen se dvěma vagony, opět spacími. Respektive jedním spacím a jedním tureckým rádoby spacím, za který chtěl průvodčí zaplatit deset eur. Máme tedy stejný problém, jako na cestě do Turecka.
Marek: Na to Turkovi rozhořčeně oznámím: „Are you trying to fuck with me again? No way!“ A kráčím pryč, neopomenuv oznámit zvědavě vykukujícím cestujícím, že s nimi Turkové vyjebávají. Oznamuji svůj názor i bulharskému průvodčímu, který se mnou s úšklebkem souhlasí a informuje mě, že vagony s místy na sezení dorazí za chvíli.
 
Naštěstí jsme našli cestu zpět na nádraží
Markéta: Jenže vagony na sezení jsou součástí jiného vlaku, který dorazí na jiné nástupiště, kam se Marek vydává prozkoumat situaci. Naštěstí i tento vlak opravdu míří do Bělehradu, tak v něm Marek okamžitě zabírá jedno kupé. Na mně je, abych tam donesla všechna zavazadla. Mám na zádech svůj batoh, na břiše Markův, v jedné ruce stan, svoji tašku a tři igelitky se zásobami (na co potřebujeme tolik jídla?!) a ve druhé dvě dvoulitrové lahve. Okolostojící se dobře baví a já se snažím podchodem dokolébat k vlaku. Cestou se mi jeden neodbytný Bulhar nabídne, že mi pomůže. Vynese jeden batoh po schodech až k vagonu a já jsem mu docela vděčná, ovšem jen do chvíle, než si za svou pomoc na férovku řekne o peníze.
Marek: Hodím mu čtyřicet centů a na jeho spalující pohled už jen „slušně“ odpovím, aby se pakoval pryč. V kupé si povídáme s anglickým párem cestujícím podobným způsobem jako my a postupně usínáme.

Den šestnáctý 11. září 2010 – Na Bělehrad!

Marek: Vlak dojíždí s více než dvouhodinovým zpožděním, což nám vyhovuje, je totiž příjemných půl osmé ráno. První dojem z Bělehradu? Parádní. Turisticky velmi příjemné město, které strčí Bukurešť, Sofii a dokonce i Soluň s přehledem do kapsy.
 
 
Markéta: Hned na nádraží dostaneme plánek města s vyznačenými všemi zajímavostmi a vydáváme se na procházku k řece. Po pauze v nákupním centru (bylo tam teplo a místo na sezení) si Marek dává šlofíka v parku a já vyrážím na prohlídku města. Mají tu hodně zeleně, centrum je opravdu pěkné a všude jsou ukazatele k památkám.
 
Soutok Dunaje a Sávy. Na fotce to není moc vidět, ale každá řeka měla úplně jinou barvu.
Jsem velice spokojená i s místní kuchyní. Ve Skopje mě trochu zklamalo, že mi nabízeli exoticky znějící pljeskavici, ze které se vyklubal docela obyčejný hamburger, ale v Sofii jsme objevili čevap, naprosto úžasný kus masa, co se se školním čevapčiči vůbec nedá srovnat. V Bělehradu si ve stánku kupuji Gurmanski čevap v přepočtu asi za čtyřicet korun a je toho takový flák, že mi vystačí na oběd i na večeři.
 
Bělehradská pevnost
Marek: Poté, co se k Markét opět přidávám i já, si kupuju tu samou pochutinu a jsem rovněž spokojen – dokonce je schopná zasytit i mě, a to je co říct. Následuje procházka ke kostelu sv. Sávy, kde zapalujeme svíčku za náš bezpečný návrat.
 
Markéta: Noc trávíme tentokrát v parku u řeky a až na to chladno je tu fajn.
 

Východní eurotrip III: Trampoty v Turecku a Řecku

Den šestý 1. září 2010 – Konečně moře

Markéta: Po šestihodinovém spánku na nádraží v hraniční stanici Ruse a čtyřhodinovém ve vlaku příjíždíme do Varny. Z nádraží jsme zamířili rovnou na pláž, dát se trochu do pucu a odpočinout si. Marek odmítá psát, takže jen stručně: město pěkné, celý den se válíme u moře.


Marek: Marek neodmítá psát, Markovi se jen nechce zrovna v ten moment, kdy se válí u moře a někdo mu cpe deník pod nos. Každopádně rozdíl mezi Rumunskem a Bulharskem značný, skoro jako nebe a dudy. Když tady někdo na otázku Do you speak English? odpoví Little, znamená to minimálně, že porozumí a pokusí se odpovědět v angličtině a ne v rumunštině.
 
Městská pláž je překvapivě pěkná, město samotné taky, akorát celý den fouká silný vítr. Večer při prohlídce města večeříme v restauraci a poté objevujeme velice levný „fast food“ s extrémně chutnými pochutinami. Vrcholem je sýrová houska kavalkažka zhruba za jedenáct korun.

 

Markéta: Ona se sice jmenuje kaškavalka (кашкавалка, podle sýru kaškaval), ale jinak souhlasím, že je opravdu výborná. A nemysleli jsme si to jen my. V obchodě byla pořád fronta, zaměstnanci neustále přinášeli plechy s dalšími upečenými lahůdkami (vesměs pečivo plněné vším možným) a kaškavalky šly na odbyt nejvíc. Všichni ve frontě pečlivě hlídali, jestli na ně ještě vyzbydou, a pro mě bylo skutečně zklamáním, když těsně přede mnou došly. Marek tam šel později znovu a když si prodavačce řekl rovnou o tři kaškavalky, celá fronta nenávistně zahučela.
 
Tentokrát jsme nocovali ve stanu na pláži a rozhodně to není žádná romantika. Napřed jsme museli dávat pozor na rozličná individua a pak nás zase budily vlny. Ten písek taky není kdovíjak pohodlný, spíš jako beton a navíc zvlněný.
 
Sotva mi začaly mizet štípance od slovenských komárů, spálila jsem si ve Varně obličej na slunci, fakt kočka. Tříbarevná.

Den sedmý 2. září 2010 – Dostat se do Turecka není jen tak

Marek: Krásného ranního počasí bylo využito k vysušení stanu a špinavého prádla, válení se u moře a „povinné četbě“ Umění diplomacie v mém podání a Olivera Twista u Markét.

Pozn. Jo, fakt jsme si každý táhli jednu tlustou bichli, bohužel v té době ani jeden z nás ještě nedisponoval kindlem.
 
Markéta: Kolem poledne jsme se sbalili, ve městě koupili zásoby na cestu (včetně kaškavalek, samozřejmě) a vyrazili na nádraží. V půl osmé jsme dojeli do Staré Zagory a čekali na vlak do Istanbulu.
Marek na paní pokladní: English, Deutsch, French?
Paní pokladní: Nět.
Marek (česky): Nevadí. Já Čech, vy Bulharka, my rozumět. Zkusíme to. My chceme do Istanbulu.
Paní pokladní: Vlak jede v 20:48, lístky…
Marek: Ne, my máme lístky. Potřebujeme rezervaci?
Paní pokladní: Nět.
Marek: Děkuju. Vidíte, my rozumět.
Bohužel vlak začíná v Bukurešti, takže očekáváme hroznou kvalitu a dvě hodiny zpoždění.

 

Marek: Zpoždění nakonec jen pětačtyřicet minut a kvalita vlaku ucházející, tím ale všechna pozitiva končí. Korektní bulharský průvodčí nám oznamuje, že náš vagon končí v Dimitrovgradu a tam že budeme čekat na vagony z Bělehradu – všechny spací.
 
Markéta: A příplatek je osm eur. Nechceme spát a nechceme za to platit. Co je to za buzeraci? Turci pustí jen spací vagony, takže se můžeme svést jen na hranice a tam budeme muset čekat na ranní nespací vlak.

 


Marek: Oprava, žádný ranní vlak do Turecka nejede, z Bulharska se tam dostaneme jen tím jedním nočním spacím. Po hodině čekání v Dimitrovgradu jedeme dál v posledním sedačkovém vagoně na hranice. Pak úřaduje mé nejtvrdší ego – téměř do krve se pohádám s tureckým průvodčím, že do toho Turecka prostě pojedeme, že nechceme žádnou postel, počkáme klidně na chodbě, ale chceme přejet hranice.
 
Vagon je navíc označený druhou třídou,  není na něm nic o tom, že by byl pouze lůžkový, takže na průvodčího řvu, že porušuje předpisy Evropské unie, že s takovým vlakem by tam vůbec neměli jezdit. Bulharští celníci jen valí oči, cestující neví, jestli se mají smát. Nakonec se nám podaří přejet až do první turecké stanice, kde nás průvodčí s gustem vypakuje, a my čekáme na normální místní ranní vlak do Istanbulu.

 

Markéta: Chvilku jsem se docela bála, řvali na sebe anglicky, německy i turecky, tahali se vzájemně za svetr, už to vypadalo, že Marek poletí z vlaku. Prý tomu průvodčímu chtěl říct, že jeho strýc je Štefan Füle, eurokomisař pro rozšiřování, a že s takovou se Turci do Unie jen tak nedostanou.
 
Nakonec to ale dobře dopadlo a v Turecku jsme byli na hranicích dokonce odbaveni skoro nejrychleji. Občané ze spousty zemí sem potřebují víza, i ti ostatní procházeli pořádným lustračním procesem, ale u nás jen stačilo, že celník viděl český pas, rozzářily se mu oči, zvolal „Á, Baroš“, a bum razítko do pasu.

Den osmý 3. září 2010 – Přes Bospor do Asie

Markéta: Po poklidné jízdě v celkem pěkném vlaku jsme kolem jedné odpoledne dorazili do Istanbulu. Jako první jsme uviděli Orient Express, ale tím příjemné zážitky zatím skončily. Skříňky na zavazadla stojí dvě eura na čtyři hodiny, pak se za každou další hodinu připlácí. Vlak do Soluně je opět spací, rezervace stojí třicet eur.

 

Marek: Istanbul je obrovský, barevný, přeplněný a chaotický. Rozhodli jsme se z nádraží Sirkeci přemístit do asijské části na nádraží Haydarpasa a pro dnešek pokračovat do Ankary. Jediná cesta? Lodí přes Bospor. Nakonec byl po dlouhém hledání nalezen vhodný trajekt a my úspěšně přejeli. Ale ouha – kvůli podivnému systému jsou všechny vlaky (asi čtyři denně) do zítřejšího večera plně obsazené.
 
Markéta: Rozhodneme se proto aspoň pro krátkou projížďku regionálním vlakem do Izmitu, menšího, klidnějšího, celkem hezkého města na pobřeží. Nakupujeme večeři v místním supermarketu, kde mají slušný výběr tureckých specialit, bohužel relativně drahých.
 
Marek: Kupuji si jakousi sladkou hmotu plnou zeleného hnusu, o kterém jsem přesvědčený, že jsou to mořské řasy, ale Markét tvrdí, že to určitě budou pistácie. Žaludek mě varuje… uvidíme ráno.
 
Markéta: Vzhledem k tomu, že jsem té baklavy nakonec snědla tři čtvrtě já, můžeš být v klidu. A opravdu to byly pistácie, na rozdíl od Marka vím, co je to baklava i co se do ní dává.

 

Den devátý 4. září 2010 – Zase zpět do Istanbulu

Marek: Ráno probuzení v Izmitu a cesta zpět do Istanbulu, přejezd lodí na Sirkeci a prohlídka města.

 

Markéta: Viděli jsme jednu mešitu zvenku, druhou mešitu zvenku, třetí mešitu zvenku, čtvrtou mešitu zevnitř a Velký bazar. Istanbul je hlučné, přeplněné město a tureckým řidičům by se měly sebrat klaksony. Jinak to ale byl úžasný zážitek. V bazaru jsou stánky převážně s oblečením a šperky, vše se leskne a přitahuje pozornost. U jednoho stánku jsem se zastavila, prohlížela si prstýnky a zeptala se Marka: Tak copak mi koupíš?“ Marek: „Koupím ti kebab!“

 

Marek: Láska přece prochází žaludkem. Jinak bylo horko, ulice úzké a plné a navíc poprvé selhal Markétin orientační smysl, když napřed sice došla správně k Bosporu, ale pak se podél vody vydala přesně na opačnou stranu od nádraží. Šli jsme snad dva kilometry, než jsem se zeptal kolemjdoucího pána na směr a on nás poslal zpět. Jinak to ale byl zážitek, hlavně návštěva mešity stála za to. V chládku na Sirkeci čekáme na vlak a v podvečer opouštíme Istanbul.

 

Markéta: Míříme do Uzunköprü, poslední stanice před řeckými hranicemi. Průvodčí nám říká, že trať se opravuje, takže máme vystoupit v Pehlivanköy a dál pokračovat autobusem. Logicky předpokládáme, že je to klasická výluka jako u nás a na nádraží bude přistavěný autobus. Bohužel nikoliv, Pehlivanköy je tmavá díra se zavřeným nádražím, odkud první vlak bůhví kam jede v sedm ráno. Strávit tady celou noc asi bude dost o hubu a platit třicet tureckých lir (asi patnáct eur) nějakému týpkovi, co prý nás do Uzunköprü odveze, se nám taky nechce.
 
Marek: Ke všemu nás otravuje velice podivně vypadající Turek s nabídkou „hotelu“ – situace jak z levného amerického hororu. Nakonec unikáme vskutku kuriózně. Stanicí projíždí plně naložený nákladní vlak, který zde staví, aby doplnil vodu. Po krátké domluvě rukama a nohama přesvědčuju strojvůdce, aby nás vzal do Kapikule, města na bulharských hranicích. Jsme usazeni do strojvůdcovy kabiny, je nám nabídnuto občerstvení v podobě Coca-Coly, a vyrážíme.

 

Markéta: Přemýšlíme, jak bychom se mu odvděčili, tak mu aspoň necháváme svou adresu, kdyby byl někdy v Česku, ať se ozve. Za to nám on ještě daruje reklamní papuče tureckých drah. Poté čekáme v Kapikuli na vlak, co nás odveze do Svilengradu, městu na bulharské straně hranice.
 
Marek: V hale spíme s bulharskými cikány, ze kterých se později vyklubou pašeračky cigaret z místního duty free. Zřejmě to ale byly amatérky, protože po turecké kontrole všechno vyndaly ze sukní a nechaly se nachytat celníky bulharskými. Snažily se je uplatit, ale jak úspěšně, to netušíme. O tom, jak levné ty cigarety byly, svědčí i fakt, že jeden mladý Němec dvě upadnuté krabičky z plného kartonu ani nezvedl a rovnou je odkopl pod vlak. V pět hodin ráno jsme konečně dorazili do Svilengradu.

 

Den desátý 5. září 2010 – Sranda v Řecku aneb nikdy se nespoléhejte na to, co vám řekne průvodčí

Markéta: V jedenáct hodin dopoledne má jet vlak do řecké Dikey, do té doby se v klidu vyspíme. Vyrážíme sice s půlhodinovým zpožděním, zato zjišťujeme, že vlak jede až do Alexandroupolis, padesátitisícového města na pobřeží Egejského moře, odkud se snad dostaneme do Soluně. Navíc nám ochotný průvodčí sám od sebe přinese rezervaci na další spoj.
 
Společnost nám dělá Dán Ulrich, se kterým si navzájem sdělujeme zážitky z cestování a stěžujeme si na naše státní systémy, a jakási Řekyně, která nám nabídne sušenky a které sice nerozumíme ani slovo, ale nadšeně odkýváme všechno, co nám řekne.

 

Marek: Ve dvě hodiny dorážíme do Alexandroupolis. Máme zhruba hodinu čas, využíváme ji k focení majáku a občerstvení v místním gyros fast foodu. Poté již hurá směr Soluň. Vlak je moderní a projíždí po romantické jednokolejce skrz hory, naskýtají se nám velmi pěkné pohledy. Během cesty modifikujeme plány – jelikož náš vlak jede až do Atén, rozhodneme se s ním rovnou pokračovat.

 

Markéta: Máme rezervaci jen do Soluně a protože se vlak celkem zaplňuje, rozhodnu se zajít na nádraží obstarat další rezervaci až do Atén, abychom nemuseli celou cestu stát. Vlak má podle průvodčího odjíždět až v půl dvanácté, mám tedy víc než půl hodiny čas. Bohužel buď se ten průvodčí spletl nebo byl idiot, protože vlak odjel v jedenáct hodin beze mě, zato s Markem a všemi mými zavazadly.
 
Marek: Takže každý máme své starosti. Já jsem ve vlaku, zavazadla mám, ale nemám jízdenku, kterou Markét potřebovala kvůli koupení místenky. Po telefonické domluvě se rozhodnu pokračovat až do Atén. Přemluvit průvodčí je sice problém, ale nakonec se daří. Vlak je sice… narvaný je hodně slabé slovo, ale nakonec zalézám jako housenka pod jedno sedadlo, trochu se natáhnu a do Atén se dostávám.

 

Markéta: Já se od paní u přepážky dozvídám, že první volný vlak, za který bych nemusela připlácet, jede za 24 hodin. Naštěstí hned v půl dvanácté jede další vlak. Sice lůžkový a navíc podle všeho plný, ale průvodčí umí dobře anglicky, tak mu vysvětlím svou situaci a přemluvím ho, aby mě vzal s sebou. Napřed sedím asi dvě hodiny na zemi v chodbě a po poslední stanici před Aténami mi průvodčí nachází místo v jednom kupé. Platím mu jedenáct eur, ale aspoň se vyspím na posteli a do Atén dorážím v šest ráno, pouhých deset minut po Markovi.

Den jedenáctý 6. září 2010 – Relax na pláži na Peloponésu

Marek: Jelikož já jsem celou noc nespal, nemám na prohlídku Atén ani pomyšlení. Náhradní plán tedy zní vyrazit vlakem na Peloponés, vystoupit někde u pobřeží a zevlovat celý den u moře. Vítězem se stává vesnička Kiato na severním pobřeží poloostrova.

 

Markéta: Pro tuhle vesnici jsem se rozhodla já, protože jsem měla pocit, že jsem chvíli před tím z vlaku viděla moře, a nezdálo se mi daleko. Marek mi sice moc nevěřil, ale naštěstí to nebyl optický klam a po necelé půlhodině jsme opravdu dorazili na pláž. Měli tam zdarma lehátka, aspoň my jsme za ně nikomu neplatili, natáhli jsme se na ně a spali až do odpoledne. Relax jsme pak prokládali obědem, čtením, koupáním a v mém případě večerní procházkou po pobřeží.
 
Marek: Nocovat se rozhodneme na pláži pod slunečníkem na lehátkách, noc je bezmračná a ani vítr moc nefouká.
 

Markéta: To je věc názoru, já se celou noc budila zimou navzdory teplému spacáku.

Východní eurotrip II: Vyrážíme na cestu aneb od Česka po Rumunsko

Přepisy z deníku budu povětšinou nechávat v původním znění, pouze kurzivou doplňuji další informace, které v deníku zaznamenány nejsou. 
 

 

Den první 27. srpna 2010 – Z Čech až na konec Slovenska

Markéta: Vstávání brzo ráno je houby, ale aspoň jsme stihli první vlak v 5:23 do Břeclavi. Tuhle cestu už znám, tak jsem ji využila k dohnání spánkového deficitu.
 
Marek: Ono toho stejně nebylo moc vidět, bo pršelo. Vlak do Trnavy odjížděl se zpožděním, skoro hrozilo, že nestihneme další rychlík do Košic…
 
Markéta: Naštěstí jsme ho stihli. Prý jsme jeli přímo pod Tatrami, ale někdo mě zapomněl vzbudit, tak si pamatuji až Poprad a pak Košice.
 
Někde kolem Popradu
Marek: Aspoň jsem ti ukázal největší vrcholky, aby sis je mohla vyfotit. Jaký byl tvůj první dojem z Košic?
 
Markéta: Myslíš ta rozbořená továrna se skládkou a v pozadí sídliště, vedle kterého se pražské Jižní Město může jít zahrabat? To byl trochu šok, naštěstí v centru už je architektura o dost lepší. I když nádraží vypadá, že ho v tomtéž stavu mohla navštívit už spřátelená vojska Varšavské smlouvy v roce 1968.
 
Kamarádka z Košic prohlásila, že fotka je oproti zkutečnosti ještě lichotivá
Marek: Aneb viz fotografie. Nicméně centrum pěkné, dost domů už opravených, není to až taková hrůza, ale zároveň tam není nic na lákání turistů.
 
Centrum Košic
Večer jsme se vydali za město k řece, kde se ten odvážnější z nás vykoupal, ta zimomřivější si aspoň smočila nohy. Pod převislým keřem jsme postavili stan a přenocovali do rána. Jak se říká, že Slováci rozumí česky lépe než Češi slovensky, tak tady to neplatilo. Když jsme se pár lidí ptali, kudy se dostaneme k řece, většinou se vůbec nechytali, a pokud ano, stejně nám neuměli poradit.

Den druhý 28. srpna 2010 – Vzhůru na Ukrajinu

Markéta: Vyspala jsem se překvapivě dobře, i když jsem jen za tu chvilku, co jsme stavěli stan, stihla schytat snad deset komářích štípanců. (Obecně na mě komáři hrozně jdou. Já to vím, ale stejně si pokaždé všude zapomenu vzít repelent, a pak trpím.)
 
Marek: Nocování ušlo, až na komáry, déšť a zablácené podloží. Hlavně že nás nikdo neotravoval. Ráno rychle sbalit a tradá na parádní výlet do…
 
Markéta: … do míst, kde se dvacet let české přítomnosti projevilo snad jen sochou tatíčka Masaryka a kde je národním hrdinou Taras Ševčenko aneb vítejte v Užhorodu, hlavním městě Zakarpatské Ukrajiny.
 
Poznámka ze současnosti – není to pravda, naopak na Zakarpatské Ukrajině vzpomínají na dobu první republiky s úctou a jsou vděční za to, co pro ně Češi tenkrát udělali. A prý toho tam udělali hodně.
 
 
Největší šok? Po příjezdu na autobusové nádraží jsem musela na záchod, ještě jsem neměla vyměněné hřivny. Zkusila jsem hajzlbábě dát eura a doufala jsem, že mi je vezme a pustí mě dál. Na jedno euro mi vrátila devět hřiven. Neměla jsem tušení, jaký je aktuální kurz ani co si za ně můžu koupit. Bude to stačit aspoň na rohlík? U nejbližší trafiky mi spadla brada, když jsem viděla, že krabička cigaret stojí průměrně kolem sedmi až osmi hřiven. Ukrajina by byla rájem pro všechny kuřáky.
 
Jinak ale záchody stály za to: špinavá díra v zemi a dveře, které měly na výšku sotva metr a začínaly dobrých dvacet čísel nad zemí, takže diskrétně zakrývaly část těla zhruba od pasu po krk.
 
My jsme naštěstí jeli trochu lepším autobusem
Marek: Za čtyřicet hřiven je možné se ve městě skvěle najíst, dali jsme si vydatný boršč a segedínský guláš v restauraci, kam nás z ulice nalákala milá paní, se kterou jsme si dokonce dokázali i popovídat. Jinak město samotné je takové poloukrajinské, je poznat, že ke slovenským hranicím je to autem jen deset minut.
 
Markéta: Lidé mi celkově přišli docela přátelští. Angličtinu tu ani nezkoušejte, s ní neuspějete, ale bez problémů se domluvíte česky, stačí k tomu přidat ruské „spasiba“ a „da svidaňa“, abyste dali najevo slušné vychování, a zbytek zvládnete rukama.
 
Překračování hranic zpátky bylo vtipné, ještě jsem nezažila takovou buzeraci, jako od slovenských celníků. Já jsem naštěstí jela jen s kabelkou, batoh jsem nechala v úschovně na nádraží v Košicích, zato Markovi zavazadlo pěkně prohrabali. Maximálně nepříjemná policistka ho seřvala, jak to, že přes hranice převáží salám, když se to nesmí. Nic nepomáhaly námitky, že salám je slovenský, byl koupený den předtím v Košicích a cestou tam nikomu nevadil.
 
Vítejte na Ukrajině
Přestupovali jsme na vlak ve slovenských Michalovcích. Mají tam překvapivě hezké a moderní nádraží se spoustou zelených rostlin, ale bohužel se zatékající střechou a plné cikánů.
 
Marek: Asi to bude něco extra, protože se v budově fotili místní novomanželé. Na závěr dne jsme zvolili originální způsob ubytování. K řece se nám nechtělo, tak jsme nasedli na vlak do Žiliny, dojeli tam, počkali hodinku na nádraží a jeli zpátky do Košic.
 
Markéta: Cestou do Žiliny se spalo dobře, natáhla jsem se na sedačky, zpátky už to bylo horší, protože jsme se museli dělit o kupé s dalšími cestujícími. Nádraží v Žilině ale taky stálo za to, parta teenagerů si tam celou dobu kopala s míčem a my jen skláněly hlavy, abychom jednu nechytili. 
 

 

V obchodě měli výprodej veškerého růžového oblečení

 

Den třetí 29. srpna 2010 – Přes Maďarsko do Drákulova kraje

Marek: O půl sedmé ráno překročeny maďarské hranice, o půl osmé odjíždí IC z Miskolce – bez nás.
 
Markéta: Po přečtení cedule s nejbližší odjezdy jsme zvolili náhradní variantu, která se nakonec ukázala lepší.
 
Marek: Maďarští průvodčí jsou jeden lepší než druhý, bez ironie. Anglicky sice většina z nich neumí, ale přetrhnou se, aby nám pomohli. Vyhledali nám nejlepší spoje, vysvětlili kudy kam, dokonce nám pak ještě ukazovali nástupiště, ze kterého jel další vlak.
 
 
Markéta: Zato na nádraží v Szolnoku nás čekalo nepříjemné překvapení. Za rezervaci mezinárodních vlaků nelze platit eurem, přestože na to má pokladní software a na okně velkou ceduli s aktuálním kurzem. V okolních obchodem eura rovněž neberou, anglicky nikdo neumí, nakonec jsme museli taxíkem do města k nejbližší směnárně, rychle vyměnit forinty a kvapem zpátky na nádraží, abychom ten náš vlak stihli. Taxikář byl frajer, chtěl po nás jen předem domluvenou cenu, přestože sazba na taxametru byla o 250 forintů více.
 
Pak už nás čekalo devět hodin v přeplněném vlaku, ale aspoň vedle nás seděl Švýcar Dominic a Maďarka Nicol, se kterými jsme si fajn popovídali.
 
Vpravo Švýcar Dominic, vlevo zvědavý Maďar nechápající, co to fotím
Marek: Většina cestujících nicméně vystoupila ještě v Maďarsku, rumunské hranice už překračovaly jen čtyři poloprázdné vagony. Nás čekala ještě šestihodinová cesta do Evropského hlavního města kultury 2007 Sibiu. Průměrná rychlost vlaku se drží na úctyhodných třiceti kilometrech za hodinu, krajina je nádherná, ale téměř liduprázdná a značně zaostalá. Za tmy dorážíme do Sibiu a hledáme místo na spaní.
 
Malebné centrum Sibiu
Ve vlaku se s námi dal do řeči jeden Rumun, který se ptal, kam jedeme. Na moji odpověď, že primárně do Bukurešti a když to vyjde, tak k moři do Constanty, se zatvářil dost znechuceně, že celý jih Rumunska za nic nestojí a je to tam samý mafián. Zato nám ale poradil, co stojí za návštěvu cestou. Mám dojem, že kousek od nás seděli nějací Češi (možná Slováci), protože na stolku měli položeného průvodce o Rumunsku s názvem Rumunsko. V žádných jiných jazycích se to tak asi neřekne.
 
Zpočátku lemovaly rumunskou krajinu samé továrny, dál do vnitrozemí už to ale bylo lepší
Markéta: Odmítám jet někam na venkov, takže si asi dvě stě metrů od nádraží ve vysoké trávě rozložíme stan jen jako plachtu proti vlhku odspodu a zalomíme to rovnou tam. Bohužel přímo pod námi byly (teď už naštěstí nepoužívané) koleje, museli jsme se poskládat šikovně mezi kolejnice, aby to příliš netlačilo. Až na věčně otravující psy se spalo docela dobře, jen mě děsilo, že mi sem tam něco přeběhlo přes nohu, tak jsme nakonec v noci přece jen stan postavili.
 

 

Den čtvrtý 30. srpna 2010 – Rumunskem tam a zase zpátky

Marek: Skvělá zpráva hned po ránu, nepadla rosa a stan se dá rovnou bez problémů sbalit. Směnárnu nacházíme po minutě chůze a obchod přímo v centru poměrně pěkného Sibiu, kde je docela dost turistů. Odpoledne vyrážíme směr Sighisoara, rodiště hraběte Vlada Napichovače (Drákuly).
 
 
Markéta: Město, tedy jeho stará část, je opět velice pěkné, ale je tu víc turistů než domácích. Taky všudypřítomní psi vám po chvíli lezou se svým otravováním na nervy. Ale přesto se najdou lidé, kteří neodolají jejich žebrání a hodí jim kus ze své svačiny.
 
Marek: Jen jsem se chtěl ujistit, že pokud to jsou upíři, kteří na sebe přes den berou psí podobu a za soumraku se mění zpět, aby mě nechali na pokoji.
 
Markéta: Večer jsme se vrátili na nádraží a čekali na vlak do Brašova. Bohužel cedule byly pouze v rumunštině a já jsem si ze Sibiu špatně pamatovala termíny pro příjezdy a odjezdy (sosiri a plecari), takže jsme nasedli na vlak, který z Brašova přijel a mířil na opačnou stranu směr západ. Náš omyl nám vysvětlil až průvodčí, když jsme se ptali, kdy dorazíme do Brašova. Tímhle vlakem prý nikdy.
 
Marek: Nu což, stane se. Vystoupili jsme ve městě Medias a rozhodli se, že z časových důvodů vynecháme Brašov a pojedeme rovnou do Bukurešti. Jelikož tu ale nikdo neumí anglicky, dostala se k nám mylná informace, že bychom za rychlík museli připlatit 26 lei (asi šest eur, ale snažili jsme se šetřit každý cent). Proto jsme radši využili služeb osobáku a svezli se aspoň zpět do Sighisoary.
 
Markéta: Tam jsme počkali do půl druhé ráno, než nám jel vlak, jehož rezervace stála tentokrát 2,6 lei. Já jsem si rozložila spacák v rohu nádraží, batohy poskládala pod sebe a za sebe, aby na ně někdo neměl zálusk, a aspoň na chvíli si zdřímla.
 
Marek: Zatímco Markét spala, prošel jsem se noční Sighisoarou, ale po drákulovské atmosféře ani památky.
 
Markéta: Moje bezpečnostní opatření ohledně zavazadel bylo k ničemu, protože když se Marek vrátil, přelezl mě, vzal si svůj batoh a zase přelezl zpátky, aniž bych něco zaznamenala. Probudila jsem se, až když se mnou třásl.

Den pátý 31. srpna 2010 – Nejošklivější hlavní město Evropy

Markéta: Cesta do Bukurešti trvala deset hodin místo avizovaných šesti, v kupé nás bylo pět, venku pršelo, vevnitř bylo jak tropickém pralese, úžasný zážitek.
 
Marek: Ženská, co nám rezervovala lístky, musela být praštěná. Původně nás totiž v kupé mělo být sedm, zatímco ve většině ostatních byli průměrně dva lidi. Tříhodinové čekání kdesi v horách a pak skákání (doslova, poslední schůdek z vlaku byl tak metr nad zemí) z jednoho vlaku do druhého. Zlaté České dráhy.
 
Markéta: Ale co, hlavně, že jsme nakonec dojeli. Bukurešť je velká, šedivá a přecpaná auty, která zásadně nezastavují chodcům na přechodu, spíš naopak ještě zrychlí.
 
Marek: Dle mého názoru je vysloveně hnusná (až na metro, to se mi líbilo). Jinak k ní nemám co dodat, vůbec mě nezaujala.
 
Markéta: Kromě jednoho německého zájezdu jsme nepotkali žádné turisty a není divu, protože Bukurešť opravdu nemá co nabídnout. V osm večer opět na nádraží a těším se, až tuhle zemi opustíme.
 
Marek: Jestli se sem někdy vrátím, tak leda kvůli nádherné přírodě na severu a (prý) krásným vesničkám u moldavských hranic. Rumunská „civilizace“ mě velmi zklamala. Jsem zvědav, jak Rumunsko obstojí ve srovnání s ostatními zeměmi, zejména s Chorvatskem a Tureckem, které na rozdíl od něj nejsou v Evropské unii. Dle mého názoru nemají Rumuni v Unii co dělat.
 
Markéta: Samotná Bukurešť je ještě vcelku civilizovaná, ale spíš si hraje na něco víc a McDonald’s a další západní značky se snaží zakrýt děsivou zaostalost země. Na venkově se mentalita lidí za posledních sto let nezměnila, i když teď mají i cikáňata tepláky se třemi pruhy.
 
 
Zřejmě tu mají pěkně blbě řešenou MHD, protože metro bylo totálně přecpané, kdežto tramvaj kompletně prázdná až na tři malé kluky čichající ředidlo z igelitových sáčků.
 
Na nádraží mě vyhodili z McDonaldu za mytí hlavy v umyvadle. Sorry, ale i Rumuni by mohli vědět, jak bude člověk vypadat po deseti hodinách v přecpaném a přetopeném vlaku, a měli by dát na nádraží sprchy.
 
20:02 ve vlaku do Ruse, naproti nám sedí kluk v tričku s nápisem Fuck Google, ask me! Já bych se i zeptala, jen kdyby mluvil i jiným jazykem než rumunsky.
 

Východní eurotrip I: Kde se vzal nápad na eurotrip a jak jsme vyrazili na cestu

V srpnu 2010 jsme s Markem plánovali společnou dovolenou. Původní idea byla vyrazit na nějaký last minute, nejspíše k moři do Bulharska. Při hledání něčeho konkrétního začal Marek přemýšlet, jak to dělají ti Japonci, co přijedou na několik týdnů a brázdí křížem krážem Evropu. Přece musí existovat nějaký levný způsob, jak se přepravovat napříč různými státy.
A tak našel InterRail, vlakovou jízdenku platící momentálně ve třiceti evropských zemích, výjimkou je Albánie, Kosovo, Pobaltí, Bělorusko, Rusko a Ukrajina. (I když jsem právě zjistila, že to mají špatně spočítané, protože jim v seznamu zemí chybí Lichtenštejnsko, které s InterRailem rovněž projedete.) Nejlevnější jízdenka za aktuální cenu 181 eur je platná deset dní, z čehož přímo cestovat můžete pět dní, nejdražší stojí 435 eur s platností jeden měsíc. My se rozhodli využít dvaadvacetidenní jízdenku za tehdejší cenu 309 eur, dnes už stojí 339 eur.
Turecký Izmit kus cesty za Istanbulem. Nejvýchodnější místo, kam jsme dojeli.
Způsob cesty tak byl vybrán, délka pobytu taky, zbývalo jen zvolit, kam vlastně pojedeme. Sever jsme zavrhli za prvé kvůli zimě (většina naší cesty se uskutečnila v září a spali jsme i venku ve stanu) a za druhé kvůli vysokým cenám. Zbýval východ nebo západ. Východ mě lákal víc – ještě jsem ve většině zemí na rozdíl od západní Evropy nebyla, připadaly mi exotičtější, ale zároveň přátelštější a bezpečnější, a rovněž jsme předpokládali, že východ bude levnější. Západ jsme se rozhodli nechat na další rok, kdy už budeme mít s tímto druhem cestování nějaké zkušenosti. Překvapivě se pak ukázalo, že západ vyšel na stejné peníze jako východ. Bylo to snadné – řekli jsme si, že máme rozpočet deset eur na den, a ten jsme také dodržovali. Celé třítýdenní putování nás tak vyšlo na necelých patnáct tisíc korun.
Stanovili jsme si přibližnou trasu, respektive místa, kterými jsme chtěli projet. Měli jsme kratší a delší variantu, na kratší byla místa, kam určitě chceme, na delší bonusy, kam se podíváme, když nám to časově vyjde. Nakonec jsme zvládli delší trasu i s několikadenní rezervou a přidali další destinace. U každého města jsem si napsala, co je tam zhruba k vidění, ale nezjišťovala jsem to nijak přesně, ani jsme s sebou neměli žádné mapy.
Veškeré důležité informace jsme měli zapsané v cestovním deníčku.
Zastávala jsem totiž Cimrmanův názor na přehnané množství předem zjištěných informací: „Proklínám chvíle, kdy jsem s horlivostí knihomola přecpával svůj mozek vědomostmi o cizích krajích. K čemu je mi nyní návštěva těchto míst? Vím, že zde v Londýně mě nemá překvapit hustá mlha. Také mě nepřekvapí. Vím z knih, jak vyhlíží domek mého předchůdce Shakespeara, a on tak opravdu vyhlíží. Chce se mi zvolat: ´Proč vlastně cestuji, což není již pro ně na světě překvapení?‘“ Sice to v našem případě znamenalo občasná bloudění, ale zato více zábavy a objevování míst, která v průvodcích nejsou. Měli jsme i předem zjištěné vlakové spoje, protože mezi některými městy (hlavně přes hranice) jel vlak třeba jen jeden ráno a jeden večer. V Bulharsku jsme dokonce byli v místech, kde jelo dohromady snad pět vlaků za celý den do všech směrů celkem.
Předem jsme si řekli, že nebudeme utrácet za ubytování, vzali jsme si s sebou stan a kromě táboření měli v plánu přespávat ve vlacích. Většinou to šlo dobře, často jsme se prostě zavřeli do kupé, natáhli každý na jedny sedadla a vyspali se krásně. Vlaky jely pomalu, takže i krátké vzdálenosti v rámci jednoho státu trvaly několik hodin. Další přespávání bylo možné na nádražích, čekárny byly otevřené i v noci a nebyli jsme jediní, kdo tam nocoval.
Musím přiznat, že jsem se až na dva momenty po celou cestu nebála. A ani ty dva momenty nesouvisely s tím, že bych měla strach, že mi někdo něco udělá, ale že se nám prostě shodou okolností přihodila nějaká nemilá věc. Skutečně na mě východní Evropa a Balkán působí přívětivěji než přetechnizovaný a přemodernizovaný západ, kde jsou lidé odtažití a v každém vidí potenciální hrozbu (já ji teda taky skoro v každém viděla).
Naše cesta začala v Brně, odkud jsme vyrazili přes Slovensko na skok do ukrajinského Užhorodu, pokračovali přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko do Turecka. Z Turecka jsme přejeli do Řecka až na Peloponés a pak nahoru západním Balkánem – Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Maďarsko a z Budapešti zpět do Brna.
To be continued…

Sladká (?) Francie – můj první kulturní šok

Má třetí a zároveň nejdelší návštěva Francie se uskutečnila v dubnu 2008, kdy jsme spolu s dalšími studenty domažlického gymnázia strávili dva týdny v městečku St. Arnoult en Yvelines poblíž Paříže. Bydleli jsme v rodinách a chodili do školy s místními dětmi.

Tahle cesta pro mě byla výjimečná tím, že v ní bylo obsaženo několik poprvé: poprvé jsem letěla letadlem, poprvé byla na tak dlouho mimo domov u cizích lidí a zejména poprvé zažila kulturní šok. Ve Francii jsem byla dvakrát předtím, v Provence a v Paříži, ale to jsem přišla do styku s místními jen jako kolemjdoucí turista, kdežto teď jsem měla možnost vidět, jak to tam opravdu chodí. 

Co taky jiného na úvod k příspěvku o Francii než typickou kýčovitou Eiffelku

Do St. Arnoult jsme dorazili až večer po celodenní cestě, kdy jsme nejprve jeli autem do německého Kötztingu, kde jsme se připojili k dalším německým studentům, pak autobusem do Mnichova na letiště, letadlem do Paříže a z Paříže opět autobusem.

Byla jsem dost nervózní, ale u autobusu na mě čekala moje „hostitelka“ Mélanie s namalovanou cedulí s mým jménem. Tahle drobnost mě neuvěřitelně potěšila a uklidnila, říkala jsem si, že snad budu v dobrých rukou. Před cestou jsme totiž psali cosi jako motivační dopisy o sobě, na základě nichž si jednotlivé rodiny vybíraly, koho z nás ubytují, tak jsem doufala, že si mě vybrala fajn rodina.

Na letišti v Mnichově

K Mélanii domů jsme dojeli akorát na večeři. Pamatuju si, že byly špagety s nějakou omáčkou, byla jsem utahaná a vůbec neměla hlad, tak jsem si vzala jen trochu, abych neurazila. To jsem netušila, že přijde ještě šest dalších chodů. Vážně, počítala jsem je.

Ke konci večeře jsem měla pocit, že už se od stolu snad neodvalím a s rozpačitými díky odmítala nabízený dezert – čokoládovou buchtu, která už od pohledu vypadala dost hutně. Jenže mi bylo řečeno, že ho pekla Mélanie speciálně pro mě. Takže ještě buchta na závěr, ani si nepamatuji, jak jsem se dovalila nahoru do patra do ložnice. 

Má dočasná ložnice

Kromě čtrnáctileté Mélanie a jejích rodičů byl doma ještě desetiletý Tristan. Starší Améric byl kdesi na univerzitě, s ním jsem se bohužel nepotkala, ale aspoň jsem měla k dispozici jeho pokoj. Říkám bohužel, protože podle fotek to byl velice pěkný a sympatický kluk.

Celá rodina byla milá, starali se o mě jako o vlastní, pořád se ptali, jestli něco nepotřebuju, a dokonce mě i autem vozili ke škole, když jsme třeba už v sedm ráno odjížděli na výlet. Zejména ale měli trpělivost s mojí francouzštinou, vždycky počkali, než se vymáčknu, a klidně i třikrát opakovali svoji otázku, když jsem nerozuměla. 

Strohou šedou chodbu nevylepšily ani balonky na přivítanou

Každý den (s výjimkou těch, kdy jsme jeli někam na výlet) jsme chodili do školy – Collège Georges Brassens. Collège odpovídá našemu druhému stupni základní školy a podle toho to tam taky vypadalo.

Jestli my jsme byli rozjívení a zhruba od primy do tercie platili za největší raubíře na škole, s francouzskými žáky se to vůbec nedá srovnat. Na druhou stranu jsou si toho učitelé zřejmě vědomi, takže žáci mají neskutečně přísný režim a jsou pod bedlivým dozorem.

Například nemají hlavní dveře na toalety, aby si tam nemohli píchat drogy, takže z chodby vidíte na celou místnost. Na druhou stranu ale jednotlivé kabinky jsou zamykací, takže to problém asi moc neřeší.

Kvůli drogám si taky žáci nesmí do školy nosit lahve s pitím, aby v něm neměli něco rozpuštěného. Žízeň pak řeší pitím vody z vodovodu na zmíněných otevřených toaletách, kde to o přestávkách vypadá, jako když se sejde stádo krav u žlabu.

Po skončení každé hodiny musí na přestávku opustit učebny, které se zamykají. Někdy mohou zůstat na chodbě školy, ale většinou se před další hodinou shromáždí na dvoře, kde má každá třída vyhrazený prostor, ohraničený na zemi bílým pruhem podobně jako parkovací místa (a zhruba o velikosti parkovacího místa), a příslušný učitel si je tam vyzvedává.
Školní jídelna

Francouzi berou velice vážně jídlo, na oběd je proto hodinu a půl dlouhá pauza, a žáci buď chodí domů, nebo se stravují ve školní jídelně. Nevím, kolik za oběd platí, ale asi dost, protože s českými školními jídelnami se to vůbec nedá srovnávat.

Standardně dostanete salát, polévku, výběr z několika hlavních jídel, jogurt (někdy sýr) nebo dezert. Na konci řady pak u koše s nakrájenými bagetami stojí jedna z kuchařek a každému na tác hodí tři kousky bagety.

Do dojídání se na rozdíl od české školní jídelny nemusíte nutit, tady je to jídlo totiž dobré

Večeře v rodině vypadaly podobně, vždy jsme začínali salátem, pak bylo hlavní jídlo a po něm bílý jogurt, nebo sýr. Mohla jsem si vybrat, ale zdálo se, že vzít si obojí je nepřípustné. Jedna kamarádka nesnese kozí sýry, a tudíž velice trpěla u večeře, kdy jí „její“ rodina nabídla nějaký extra vyzrálý sýr, tradiční pochoutku, a s napětím čekala, co na to řekne. Neřekla nic, jen se statečně pokoušela aspoň kousek sníst, aniž by se jí něco nemilého přihodilo.

Naopak já miluju všechny sýry (kromě českého eidamu, haha), nevadí mi ani ten nejzralejší, nejvíc páchnoucí. Dokonce jsem jednou s chutí snědla kus sýru, o kterém matka „mojí“ rodiny prohlásila, že ona ho jíst nemůže, protože je pro ni příliš silný.

Ze školní výuky jako takové jsme toho moc neviděli, většinou jsme totiž měli vlastní program, protože nás učitelé na své hodiny nechtěli moc pouštět, abychom žáky nerozptylovali. Z hodin, kam jsme se přeci jen dostali, byla asi nejzajímavější francouzština, protože probíraná francouzská gramatika byla prospěšná i pro nás.
Naproti tomu třeba rovnoměrný přímočarý pohyb ve fyzice byl docela nuda. Zeměpis a dějepis je ve Francii vyučován dohromady jako jeden předmět a berou to dost letem světem. Žádná hluboká znalost se od žáků nedá čekat a většina z nich o České republice nikdy neslyšela (ale to teda ani spousta dospělých).
Knihovna, jediné místo na celé škole, kde bylo jakž takž teplo. Trávili jsme tam většinu času.

Ale naprosto překvapivě se mi stalo, že za mnou přišla Mélanie, že se její kamarádce líbí jedna česká písnička, jestli jí ji můžu přeložit. Nechápu, co se dané kamarádce na té písničce líbilo, bylo to totiž La la laj od Ewy Farne, kde moc k překládání nebylo.

Lepší propagaci české hudby jsme zařídili v kamarádčině rodině, u které jsem trávila víkend. Pouštěly jsme různé videoklipy z YouTube a nejvíce jsme zabodovaly s francouzsky zpívající Ivou Frühlingovou. 

Honfleur

Kromě volného víkendu jsme měli na programu čtyři výlety – zámky na Loiře, Normandii a dvakrát Paříž. Myslím, že všechno jsme si nejvíce užili my Češi, protože čtrnáctileté Francouze a Němce zámky ani muzea příliš nebraly.

Kromě tradičního královského zámku Chenonceaux jsme navštívili ještě Clos Lucé, kde strávil poslední léta svého života Leonardo da Vinci (francouzsky vyslovován [leonár d vánsi], který zde má muzeum s maketami svých vynálezů a spoustou interaktivní zábavy pro děti. Každý jsme dostali blok s úkoly, chodili po zámku i zahradě a plnili je.

Zámek Chenonceaux na Loiře

Městečka v Normandii u pobřeží Atlantského oceánu mi trochu splývají, pamatuju si jen, že tam byla pěkná zima. Obecně celou dobu našeho pobytu bylo extrémně chladno, zvlášť na duben.

Navíc Francouzi od dubna přestávají topit, což mělo za následek, že žáci seděli ve škole v zimních botách a bundě a většina z nich byla permanentně nastydlá. V Rouenu, kde upálili Johanku z Arku, jsme si dokonce trochu nevhodně dělali legraci, že aspoň jí bylo teplo, když my všichni mrzneme.

Rouen, místo, kde byla upálena Johanka z Arku, pozůstatky původního kostela a nový moderní

První výlet do Paříže byl organizovaný, šli jsme hromadně na Eiffelovku a do Louvru. V Louvru jsme měli domluvenou prohlídku, která ale vypadala tak, že nás paní průvodkyně dovedla nejprve před sochu Venuše Mélské, pak před sochu Niké Samothrácké a nakonec před obraz Mony Lisy a o každém díle krátce pohovořila.

Na druhou stranu paní přednášela opravdu zajímavě a její výklad byl uzpůsoben pro čtrnáctileté posluchače. Těm sice byla nějaká umělecká díla ukradená, ale my Češi jsme díky tomu výkladu dobře rozuměli. Už si bohužel pamatuji jen to, že podle Niké, řecké bohyně vítězství, se jmenuje firma Nike, což (nekecám) mě do té doby nenapadlo.

Druhý výlet byl volný a mohli jsme si program udělat podle svého. Dopadlo to tak, že Němci šli nakupovat a večer přišli k autobusu obtěžkáni taškami H&M (jako by háemko v Německu nebylo), zatímco my Češi jsme vyrazili primárně na hřbitov Père Lachaise, kde jsou pohřbeny osobnosti jako Edith Piaf nebo Oscar Wilde.

Francouzi si o nás pak začali myslet, že jsme nějaký morbidní národ, protože kdykoliv jsme přišli z nějakého výletu, říkali jsme, že jsme byli v kostele a na hřbitově. V Paříži to bylo proto, že to jsou prostě zajímavá místa, a v St. Arnoult proto, že tam nic jiného k vidění nebylo.
Hrobka Oscara Wilda

Poslední večer před odjezdem byla opět uspořádána slavnostní večeře, navíc k „mé“ rodině přijeli na návštěvu příbuzní a známí, takže nás bylo víc než deset. Já jsem pochopitelně byla za největší atrakci, vyptávali se mě na Česko, jak si tu žijeme a podobně.

Naštěstí u té rodiny už nějaký rok přede mnou jedna Češka bydlela a oni ji pak byli u nás navštívit, takže si nemysleli, že žijeme v chatrčích bez elektřiny. Ale přiznávali, že jinak o Česku nic nevědí a když známým říkali, že byli na dovolené v Česku, setkávali se s dost nechápavými reakcemi. Asi jako bychom my řekli, že místo k moři do Chorvatska jedeme na dovolenou do Uzbekistánu.

„Moje“ rodina mě vzala na výlet do města Rambouillet

Jinak ale na mě opět byli všichni milí, dokonce otec přinesl atlas a ukazoval na mapě, kde ležíme. Bohužel atlas byl snad ještě předrevoluční, takže na něm bylo stále Československo, za což se mi omlouvali. Prý ví, že teď už jsme rozděleni, dokonce jeden pán věděl, že hlavním městem Slovenska je Bratislava.

Taky se mě ptali, co vím o Francii, a byli překvapení, když jsem jim vyjmenovala asi pět svých oblíbených francouzských zpěváků. Naneštěstí jsem ale neznala oblíbeného zpěváka jednoho z hostů, jímž je Johnny Hallyday, takže mi pak byl dlouze pouštěn na Youtube, abych viděla, o co jsem dosud přicházela, a já ho musela chválit.

Pouliční muzikanti u Centre Pompidou

Cílem našeho pobytu bylo kromě poznání francouzského života pochopitelně zlepšení jazykových znalostí. Určitě jsem se tam víc rozmluvila a dokázala lépe konverzovat, ale jinak jsme si tam francouzštinu spíše zkazili, protože jsme neskutečně rychle přijali všechny nespisovné výrazy, které používaly zejména děti. Museli jsme si pak dávat velký pozor, abychom je neopakovali na hodinách francouzštiny.

My (skoro všichni) Češi na Eiffelce

Například francouzské souhlasné přitakání „d’accord“ se už samo o sobě nehodí používat v komunikaci s učitelem, ale mladí Francouzi ho ještě zkracovali na pouhé „d’ac“. Český ekvivalent by zhruba byl, kdybych naší francouzštinářce na její otázku odpověděla „jasan“.

Rovněž místo „prosím“, když jsme nerozuměli otázce, jsme začali používat „cože/quoi“, a místo „oui/ano“ říkali „oue/jo“. Naštěstí nás to časem pustilo a o rok později u maturity už jsme zase mluvili docela slušně.

Má první fotografie křídla letadla