Východní eurotrip I: Kde se vzal nápad na eurotrip a jak jsme vyrazili na cestu

V srpnu 2010 jsme s Markem plánovali společnou dovolenou. Původní idea byla vyrazit na nějaký last minute, nejspíše k moři do Bulharska. Při hledání něčeho konkrétního začal Marek přemýšlet, jak to dělají ti Japonci, co přijedou na několik týdnů a brázdí křížem krážem Evropu. Přece musí existovat nějaký levný způsob, jak se přepravovat napříč různými státy.
A tak našel InterRail, vlakovou jízdenku platící momentálně ve třiceti evropských zemích, výjimkou je Albánie, Kosovo, Pobaltí, Bělorusko, Rusko a Ukrajina. (I když jsem právě zjistila, že to mají špatně spočítané, protože jim v seznamu zemí chybí Lichtenštejnsko, které s InterRailem rovněž projedete.) Nejlevnější jízdenka za aktuální cenu 181 eur je platná deset dní, z čehož přímo cestovat můžete pět dní, nejdražší stojí 435 eur s platností jeden měsíc. My se rozhodli využít dvaadvacetidenní jízdenku za tehdejší cenu 309 eur, dnes už stojí 339 eur.
Turecký Izmit kus cesty za Istanbulem. Nejvýchodnější místo, kam jsme dojeli.
Způsob cesty tak byl vybrán, délka pobytu taky, zbývalo jen zvolit, kam vlastně pojedeme. Sever jsme zavrhli za prvé kvůli zimě (většina naší cesty se uskutečnila v září a spali jsme i venku ve stanu) a za druhé kvůli vysokým cenám. Zbýval východ nebo západ. Východ mě lákal víc – ještě jsem ve většině zemí na rozdíl od západní Evropy nebyla, připadaly mi exotičtější, ale zároveň přátelštější a bezpečnější, a rovněž jsme předpokládali, že východ bude levnější. Západ jsme se rozhodli nechat na další rok, kdy už budeme mít s tímto druhem cestování nějaké zkušenosti. Překvapivě se pak ukázalo, že západ vyšel na stejné peníze jako východ. Bylo to snadné – řekli jsme si, že máme rozpočet deset eur na den, a ten jsme také dodržovali. Celé třítýdenní putování nás tak vyšlo na necelých patnáct tisíc korun.
Stanovili jsme si přibližnou trasu, respektive místa, kterými jsme chtěli projet. Měli jsme kratší a delší variantu, na kratší byla místa, kam určitě chceme, na delší bonusy, kam se podíváme, když nám to časově vyjde. Nakonec jsme zvládli delší trasu i s několikadenní rezervou a přidali další destinace. U každého města jsem si napsala, co je tam zhruba k vidění, ale nezjišťovala jsem to nijak přesně, ani jsme s sebou neměli žádné mapy.
Veškeré důležité informace jsme měli zapsané v cestovním deníčku.
Zastávala jsem totiž Cimrmanův názor na přehnané množství předem zjištěných informací: „Proklínám chvíle, kdy jsem s horlivostí knihomola přecpával svůj mozek vědomostmi o cizích krajích. K čemu je mi nyní návštěva těchto míst? Vím, že zde v Londýně mě nemá překvapit hustá mlha. Také mě nepřekvapí. Vím z knih, jak vyhlíží domek mého předchůdce Shakespeara, a on tak opravdu vyhlíží. Chce se mi zvolat: ´Proč vlastně cestuji, což není již pro ně na světě překvapení?‘“ Sice to v našem případě znamenalo občasná bloudění, ale zato více zábavy a objevování míst, která v průvodcích nejsou. Měli jsme i předem zjištěné vlakové spoje, protože mezi některými městy (hlavně přes hranice) jel vlak třeba jen jeden ráno a jeden večer. V Bulharsku jsme dokonce byli v místech, kde jelo dohromady snad pět vlaků za celý den do všech směrů celkem.
Předem jsme si řekli, že nebudeme utrácet za ubytování, vzali jsme si s sebou stan a kromě táboření měli v plánu přespávat ve vlacích. Většinou to šlo dobře, často jsme se prostě zavřeli do kupé, natáhli každý na jedny sedadla a vyspali se krásně. Vlaky jely pomalu, takže i krátké vzdálenosti v rámci jednoho státu trvaly několik hodin. Další přespávání bylo možné na nádražích, čekárny byly otevřené i v noci a nebyli jsme jediní, kdo tam nocoval.
Musím přiznat, že jsem se až na dva momenty po celou cestu nebála. A ani ty dva momenty nesouvisely s tím, že bych měla strach, že mi někdo něco udělá, ale že se nám prostě shodou okolností přihodila nějaká nemilá věc. Skutečně na mě východní Evropa a Balkán působí přívětivěji než přetechnizovaný a přemodernizovaný západ, kde jsou lidé odtažití a v každém vidí potenciální hrozbu (já ji teda taky skoro v každém viděla).
Naše cesta začala v Brně, odkud jsme vyrazili přes Slovensko na skok do ukrajinského Užhorodu, pokračovali přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko do Turecka. Z Turecka jsme přejeli do Řecka až na Peloponés a pak nahoru západním Balkánem – Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Maďarsko a z Budapešti zpět do Brna.
To be continued…

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..