V srpnu 2010 jsme s Markem plánovali společnou dovolenou. Původní idea byla vyrazit na nějaký last minute, nejspíše k moři do Bulharska. Při hledání něčeho konkrétního začal Marek přemýšlet, jak to dělají ti Japonci, co přijedou na několik týdnů a brázdí křížem krážem Evropu. Přece musí existovat nějaký levný způsob, jak se přepravovat napříč různými státy.
A tak našel InterRail, vlakovou jízdenku platící momentálně ve třiceti evropských zemích, výjimkou je Albánie, Kosovo, Pobaltí, Bělorusko, Rusko a Ukrajina. (I když jsem právě zjistila, že to mají špatně spočítané, protože jim v seznamu zemí chybí Lichtenštejnsko, které s InterRailem rovněž projedete.) Nejlevnější jízdenka za aktuální cenu 181 eur je platná deset dní, z čehož přímo cestovat můžete pět dní, nejdražší stojí 435 eur s platností jeden měsíc. My se rozhodli využít dvaadvacetidenní jízdenku za tehdejší cenu 309 eur, dnes už stojí 339 eur.
 |
| Turecký Izmit kus cesty za Istanbulem. Nejvýchodnější místo, kam jsme dojeli. |
Způsob cesty tak byl vybrán, délka pobytu taky, zbývalo jen zvolit, kam vlastně pojedeme. Sever jsme zavrhli za prvé kvůli zimě (většina naší cesty se uskutečnila v září a spali jsme i venku ve stanu) a za druhé kvůli vysokým cenám. Zbýval východ nebo západ. Východ mě lákal víc – ještě jsem ve většině zemí na rozdíl od západní Evropy nebyla, připadaly mi exotičtější, ale zároveň přátelštější a bezpečnější, a rovněž jsme předpokládali, že východ bude levnější. Západ jsme se rozhodli nechat na další rok, kdy už budeme mít s tímto druhem cestování nějaké zkušenosti. Překvapivě se pak ukázalo, že západ vyšel na stejné peníze jako východ. Bylo to snadné – řekli jsme si, že máme rozpočet deset eur na den, a ten jsme také dodržovali. Celé třítýdenní putování nás tak vyšlo na necelých patnáct tisíc korun.
Stanovili jsme si přibližnou trasu, respektive místa, kterými jsme chtěli projet. Měli jsme kratší a delší variantu, na kratší byla místa, kam určitě chceme, na delší bonusy, kam se podíváme, když nám to časově vyjde. Nakonec jsme zvládli delší trasu i s několikadenní rezervou a přidali další destinace. U každého města jsem si napsala, co je tam zhruba k vidění, ale nezjišťovala jsem to nijak přesně, ani jsme s sebou neměli žádné mapy.
 |
| Veškeré důležité informace jsme měli zapsané v cestovním deníčku. |
Zastávala jsem totiž Cimrmanův názor na přehnané množství předem zjištěných informací: „Proklínám chvíle, kdy jsem s horlivostí knihomola přecpával svůj mozek vědomostmi o cizích krajích. K čemu je mi nyní návštěva těchto míst? Vím, že zde v Londýně mě nemá překvapit hustá mlha. Také mě nepřekvapí. Vím z knih, jak vyhlíží domek mého předchůdce Shakespeara, a on tak opravdu vyhlíží. Chce se mi zvolat: ´Proč vlastně cestuji, což není již pro ně na světě překvapení?‘“ Sice to v našem případě znamenalo občasná bloudění, ale zato více zábavy a objevování míst, která v průvodcích nejsou. Měli jsme i předem zjištěné vlakové spoje, protože mezi některými městy (hlavně přes hranice) jel vlak třeba jen jeden ráno a jeden večer. V Bulharsku jsme dokonce byli v místech, kde jelo dohromady snad pět vlaků za celý den do všech směrů celkem.
Předem jsme si řekli, že nebudeme utrácet za ubytování, vzali jsme si s sebou stan a kromě táboření měli v plánu přespávat ve vlacích. Většinou to šlo dobře, často jsme se prostě zavřeli do kupé, natáhli každý na jedny sedadla a vyspali se krásně. Vlaky jely pomalu, takže i krátké vzdálenosti v rámci jednoho státu trvaly několik hodin. Další přespávání bylo možné na nádražích, čekárny byly otevřené i v noci a nebyli jsme jediní, kdo tam nocoval.
Musím přiznat, že jsem se až na dva momenty po celou cestu nebála. A ani ty dva momenty nesouvisely s tím, že bych měla strach, že mi někdo něco udělá, ale že se nám prostě shodou okolností přihodila nějaká nemilá věc. Skutečně na mě východní Evropa a Balkán působí přívětivěji než přetechnizovaný a přemodernizovaný západ, kde jsou lidé odtažití a v každém vidí potenciální hrozbu (já ji teda taky skoro v každém viděla).
Naše cesta začala v Brně, odkud jsme vyrazili přes Slovensko na skok do ukrajinského Užhorodu, pokračovali přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko do Turecka. Z Turecka jsme přejeli do Řecka až na Peloponés a pak nahoru západním Balkánem – Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Maďarsko a z Budapešti zpět do Brna.
To be continued…
1 komentář